Amazonský prales neboli Selva

Hluk, vedro a prach Manaus už mě pomalu začaly unavovat, stejně jako intenzívní noční život v doprovodu Parise nebo Alexe, a proto jsem víc jak rád přivítal plán Raimunda, otce Neta a Lea, se kterými právě bydlím pod stejnou střechou na předměstí hlavního města Amazonie, strávit pár dní v pralese. O Raimundovi jsem od kluků slyšel mluvit co se zkušeností v amazonském pralese týče, o jeho solitárních expedicích a lovech. Sam Raimundo vypadal nenápadně: šedesátiletý hubený chlapík velmi klidného a tichého ražení. Zkušenost mi říkala nepochybovat a nesoudit, přecejen mě čekalo hodně překvapení.

Než nás autobus nechal na kraji nefrekventované cesty, z obou stran obklopené hustým tropickým lesem, den se chýlil ke svému konci, slunce už se schovalo za koruny stromů a začalo se pomalu stmívat. Během dne se na nás lepila smůla a čím víc jsme toužili vypadnout z hluku a shonu města, tím víc jsme se zdržovali. Než jsme sehnali munici a dopravili se zpět na autobusák, polední spojení nám ujelo před nosem a čekali jsme další 3 hodiny. Když se nám konečně podařilo získat dvě místa v plném odpoledním autobuse, po půlhodině jízdy do nás naboural opilý řidič a průtahy s policií nás zdržely o další cenný čas. Ovšem veškerá frustrace se vypařila v momentě kdy jsme zůstali stát na kraji cesty, sami se slábnoucím zvukem motoru vzdalujícího se autobusu, obklopeni temným lesem. Síla takového místa nedovolí přístup hektickým myšlenkám každodenních nesmyslných starostí a vše je naplněno jakýmsi vyšším smyslem inspirovaným vůní, melodií a krásou lesa.

Vydali jsme se po klikaté cestě, černá silueta stromů se rýsovala nad indigo oblohou, každou minutou temnější. Zíral jsem a mlčky jsem následoval Raimunda, nebylo potřeba mluvit. Po neurčitém čase jsme dorazili k dřevěnému obydlí, postaveného na kůlech. Přivítal nás Ronaldo, Raimunduv bratr, a společně jsme usedli ke stolu. V teplém světle petrolejové lampy jsme srkali kávu, která mi v tu chvíli připadala jako nejlahodnější nápoj, zatímco nám Ronaldo připravoval husí vejce s rýží.

Spokojeně polykám tuhle delikatesu a zaujatě poslouchám historky obou bratrů. Mluví o životě v lese, o boji s vládou, špinavé politice která utlačuje farmáře osídlující okrajové části pralesa a medializuje nepatrné úspěchy v ochraně lesa, zatímco mlží obří deforestace. Pomalu začínám chápat, že přežít a žít z půdy lesa je otázka každodenní dřiny. Mám smíšené pocity, ale odmítám si udělat finální úsudek, neznám všechny okolnosti. Unaveně uléhám do hamaku a poslouchám hudbu selvy linoucí se okny bez okenic.

Prodírám se porostem amazonského pralesa ve stopách Raimunda. Všude kolem jen stromy a nižší vegetativní patro, ať už ve vertikální nebo v horizontální poloze, v rozkladu na zemi pokryté hnědým listím. Po těle mi stéká pot, všudypřítomný společník v tropickém prostředí lesa. Vzduch je velmi vlhký a udržet tempo s Raimundem není záležitost pro typky se srdeční vadou. Raimundo se zastavuje každou chvíli a vysvětluje mi užitečnost té či oné rostliny nebo stromů. Roztíná mačetou kůru kaučukovníku a nechává mě žmoulat mezi prsty primární hmotu pro výrobu gumy, ukazuje mi kůru, která se žvýká při malárii, odsekává smůlu, kterou používá jakou vonnou esencí. Občas mi ukáže stezku, kudy chodí zvěř.

Otevírá se před námi prudký sráz, ohraničující úzké údolíčko, na jehož dně teče menší řeka. Postupujeme po proudu dokud nenacházíme spadlý strom, který využíváme jako most.

Raimundo neváhá ani chvíli a jistým krokem, mačetou odsekávajíc zavazející větve, dosahuje protějšího břehu. Poněkud pomaleji, s foťákem v ruce, ho následuji. Stoupáme na protější sráz a pokračujeme v postupu. Raimundo mi vysvětluje, jak se oritentovat podle vlastního stínu v selvě. Považuje to za jedinou jistou orientační metodu. Kompas je v některých oblastech (prý kvůli výskytu urania) nespolehlivý. Dávám mu za pravdu, že i přes stín korun stromů a oblaka je můj stín rozeznatelný. Nedokážu si představit ocitnout se v tomhle prostředí sám, ale tahle myšlenka mě zároveň určitým způsobem fascinuje, jakási zkouška opravdového muže...

Zanedlouho opět narážíme na klikaté rameno řeky. Přes improvizovaný most se dostáváme na opačný břeh, na kterém se rozhodujeme přenocovat. Místo je příjemné rovinaté a porost není příliš hustý, pravděpodobně jedno z Raimundovych předešlých stanovišť. Raimundo se dává do akce a já se mu snažím být užitečný. Mačetou stíná menší stromky s úzkým a rovným kmenem a strhává kořeny visící z větví, které nám poslouží jako provaz ke svázáni konstrukce pro uvázáni hamaku. Intenzívně pracujeme na dokončení našeho nočního stanoviště a zanedlouho a s výlučnou pomocí věcí z pralesa dokončujeme dvě konstrukce pro hamaky a jakési věšáky na oblečení, které Raimundo vytváří z centrálního stonku listu palmy. Pouštíme se do veledůležitého úkolu rozdělání ohně. Nedaří se nám, všechno je vlhké a vzduch jako by byl z olova. žádný závan větru, připadá mi že i zápalka hoří jen ztěžka. Strouháme mačetou víc suchého dřeva, ale ne ne chytnout. Začínám zoufat a představují si noc bez ohně. Na předposlední zápalku se nám konečně daří zažehnout menší ohýnek, o který se staráme jako o novorozeně. Trávím příští půlhodinu foukáním do ohně, dokud se mi nepodaří rozhořet ho do bezpečných rozměrů. Spokojeně odhazuju propocené oblečení a potápím se do studené říčky, odkud sledují vesele plameny našeho rudého pomocníka, zatímco Raimundo běhá někde po kopcích a rozprostírá pasti na nočních stezkách zvěří. Jde o kovovou trubici s patronou v bezprostřední blízkosti stezky ve výšce zhruba 40cm, jejíž vystřelení je aktivováno tenkou kovovou strunou, o kterou zavádí procházejí zvěř. Voda je fantastická, příjemně chladí a cítím se v příjemném spojení s přírodou, bez strachu, čistý a tichý.

Večeříme plod zvaný pupuna (roste vysoko v koruně palmy), oranžové barvy velikosti menší meruňky, sytě zeleninové chuti s peckou, jehož jádro je taktéž poživatelné. Ležíme každý ve svém hamaku, oheň plápolá, obklopeni temnotou a noční hudbou lesa a Raimundo začíná vyprávět.

Ponořují se do jeho vyprávění a představují si obrazy jeho dědečka, který žil s indiány, rituály, které mi popisuje a rozdílnost každého kmene, kde můžete být obdarováni nejkrásnější manželkou, se kterou musíte strávit jednu noc, nebo můžete zemřít z prostého důvodů vstupu na cizí území. Představuji si způsoby lovu o kterých mluví, nejrůznější pasti a zabití jedem nejrůznějšími styly, až po lov ryb pomocí otrávených kuliček, které znají pouze indiáni. Přemítám o Raimundovi, jak tráví dlouhé měsíce sám v pralese, vidím jeho hojně úlovky a těžké chvíle, kdy má malárii a léčí si ji sám v horečkách, daleko od všech, pouze pomocí rostlin. Žasnu nad jeho vyprávěním o nočním setkání s jaguárem v jeho tábořišti, poslouchám způsob lovu jaguára a smutním nad popisem, jak za jeho mladých let byl les divočejší, jaguáří četnější, selva byla silnější... směju se nad jeho slovy, jak po několika měsících v pralese má problém chodit po rovné ulici, nohy zvyklé na pralesní chůzi a jak jeho kůže vybledla do nenormálně světlého odstínu. Jsem naprosto vnořený do jeho slov a cítím v nich velkou pravdu, stejně jako cítím, že prales kolem není věc, ale bytost, vznešená živoucí existence nepochopitelné rozmanitosti, rovnováhy a krásy. Slyším ten koncert kolem, sledují temné koruny stromů a cítím jeho vůni a vlhkost a jsem nesmírně vděčný za to, že jsem tady, že můžu prožívat svoji přítomnost na tomhle kouzelném místě všemy smysly.

Pořádně přikládáme na oheň a pomalu usínáme. Moskyti, kteří soustředili celý den veškeré krvežíznivé aktivity na mou osobu a mého partake se neodvážili obtěžovat, kupodivu dodrželi Raimundovo slovo a s rouškou noci se vytrácejí. Tiše pozorujeme plameny a pomalu usínáme ponořeni do široké škály nočních zvuků pralesa. Během noci jsme střídavě každý jednou přiložili dříví na oheň a díky tomu se ráno budíme a můžeme si opéct pupunu.

Do žádné ze dvou pasti se nechytla zvěř, doposud nebyl slyšet výstřel. Pupuna mi začíná lézt krkem, ale jak se říká u nás doma, hlad je nejlepší kuchař. Po snídani sklízíme tábor a vyrážíme do kopce sesbírat pasti a poté nabíráme směr (ačkoliv ber Raimunda bych sotva věděl kudy) Ronaldův dům. Cestou se zastavujeme u několika dalších stromů a Raimundo sbírá víc vonné smůly. Poklidné šlapeme stezkou když mě znenadání můj průvodce razantně zastaví otevřenou dlaní. Přímo uprostřed pěšiny leží smrt v celé své kráse. Přes metr dlouhý jasné vybarvený had ze skupiny korálovců.

Raimundo mu říká prostě kobra coral a vysvětluje mi, že po jeho uštknutí by mi zbývalo přibližně 20 minut života v agónii před jistou smrtí. Přes můj protest mu Raimundo usekává ocas a chvíli ho studuje mezi prsty. Pokračujeme v cestě a já se dívám pod nohy s ještě větší pozorností než předtím. Nemůžu se vyhnout představě, jaké by to bylo svíjet se v agónii tisíce kilometrů od domova a čekat, až mě milostivě vysvobodí smrt.

Já, Ronaldo a Raimundo.