Austrálie - první část

``Land of Oz, land which made me feel like a little man.`` Angličtina je kolikrát natolik výstižnější ve své kouzelné jednoduchosti, že jsem se rozhodl přeložit jméno blogu doslova z věty, která tak dokonale zachycuje pocit, který ve mě vzbudila tato rudá země s nekonečnými horizonty, kde suchý vítr zvedá prach vyprahlého outbacku, jehož rozlehlost a nemilosrdnost si jen těžko dokážeme představit, zatímco brázdíme prstem po mapě West coast k East coast, Jižní Austrálii k Northern Territory. Cítil jsem se jako malý muž, jako solitární asteroidek který narazil na Jupiterovu masu, ve chvíli, kdy se přede mnou otevřely přímé čáry highway na západním pobřeží, mizicí v nedohlednu bez jediné zatáčky, když jsem sledoval utonutí slunce v oceánu korun stromů ze skály v Kakadu, každou minutu nabírající jiný odstín. Cítíl jsem se jako malý a ztracený muž, zatímco mi lezly mouchy po obličeji, voda v láhvi se varovně blížíla dnu, po sluncem rozpálené silnici projely sotva 3 auta za hodinu, bez zájmu o mou gestikulující osobu a od nejbližší lidské chýše mě dělilo 140 kilometrů, pod všudypřítomnými paprsky chůzí nerealizovatelných.

Ale to předbíhám událostem. Pětiměsíční australské dobrodružství pro mě začalo 10.dubna na letišti v Melbourne. Will, můj kamarád z Ria de Janeira, od října poněkud ztratil bronz Copacabany, ale byl to pořád prvotřídní klučina. Než jsem se nadál, vystřelil nás svojí předpotopní herkou (kterou jsme později přejmenovali na Spaceship) do dřevěného domku v Northcote, který se měl stát na pár měsíců mým adoptivním domovem, ačkoliv v té době jsem netušil, v jaké míře se to stane pravdou. Jen co se za námi zavřely dveře, hbitě jsme otevřeli láhev Johnnyho Walkera, výhodně pořízená v bezcelním prostoru na letišti na Fiji. Víte jak poznám člověka, který mi rychle sedne? Můžeme ``talk shit`` neboli bavit se o hovně, od srdce se smát a cítit se při tom nenuceně a uvolněně, bez potřeby zmiňovat trapná témata jako minulost, budoucnost, nemluvě o kýčovitých otázkách typu: Jak dlouho zůstaneš v této zemi, kam pojedeš potom a kdy se hodláš vrátit domů... Tu noc jsme nemluvili o mé nahnuté finanční situaci ani o práci. Mluvili jsme o Riu, o holkách a o tom, zda-li je ``párek`` vhodná přezdívka. A pili jsme Johnnyho jen to mlaskalo.

Pár dní později, v řádně vyžehlené košilce, svazek ``resumé`` pod paží a s výrazem vtělené serioznosti a odhodlání obcházím jednu restauraci na Lygon street za druhou a snažím se prodat jako čišník nebo ``runner`` (``prostírač a odklízeč`` stolů). Této činnosti se říká ``canvassing`` a není to žádný med. Druhý den začínám chápat, že s upřímností mě nikdo nezaměstná, o to méně ``cash in hand`` (výplata na ruku), jelikož nemám pracovní víza. Spěju a moje marketingová strategie evoluuje.

``Máš zkušenost jako číšník?``

-``Ano, v malém hotelu v Paříži (polopravda, byl jsem recepční).``

``Jak dlouho zůstaneš v Austrálii?``

- ``Minimálně rok.`` (lež)

Napodruhé se mi podaří očarovat Eugenia, šéfa italské restaurace ``Little Italy``, zřejmě mou tvrdohlavou přesvědčivostí, že opravdu jsem rychlý učedník, protože mi pozítří volá a chrlí sytým přízvukem, který si dodnes připomínám: ``Hey Jáný, přifrč zejtra o šestej, dám ti šanci.`` Od té chvíle mi nikdo neřekne jinak než Jany a moje karma jako špatně placený poskok se začne neúprosně naplnovat. V pátek za pět šest jsem na place, oděn v černobílém a zmatený jako lesní včela v Bangkoku. Vržen přímo do dravého proudu a plav! První hodiny byly spíš ``vržen přímo do výhně a hoř!`` Už se mi to přihodilo tolikrát, ale pocit bezmocnosti je pokaždé čerstvý jako měsíční splátka hypotéky.

``Na co hledíš?! Popadni ty talíře a vysmahni!``

``Jak se to jídlo jmenuje a pro koho to je šéfe?``

``Sakra říkám ti vysmahni, mám záděr na objednávkách!!``

Hřmí iránský šéfkuchař a já sklapnu krofky a mažu a nechávám hosty identifikovat jejich jídlo, první v dlouhé řadě potupných situací, které mi Ginův podnik (šéf je prostě pro všechny Gino) rezervuje. Ten večer je restaurace natřískaná až po střechu, i ostřílení číšníci běsní a jsou nevrlí a moje zkouška se úrovní stresu hravě vyrovná mému prvnímu seskoku padákem. Neznám pravidla, neumím servírovat, neznám jména nápojů a gastronomickou nomenklaturu a australský přízvuk v hluku davu je pro mě stále velmi nová záležitost. Nicméně zhruba po dvou hodinách boje tomu dávám velký ``fuck off!!`` a dělám jak nejlíp umím bez zbytečného stresu. Ignoruji skučení Gina a řev šéfkuchaře a zachovávám lehký úsměv, zatímco packám donášku za donáškou. Kupodivu se za pár hodin necítím už tak zmateně a rychle chytám základní pravidla. Po šichtě, při společné večeři, kompletní personál prochází zázračnou transformací a každý je kámoš. Podnik slušně vydělal a nikdo si nestěžoval. Gino zvedá pohled od svých spaghetti marinara a slavnostně prohlašuje: ``Jány, naučíš se, seš dobrej, od zítřka tě platím.`` Myšlenka, že jsem právě prošel peklem zadarmo mi nezkazí náladu jen díky právě potvrzenému placenému otroctví. A tím začínají moje dvouměsíční galeje po italsku. Gino je nejen vydřiduch, který mě platí směšných 10 babek na hodinu, ale také nesnáší, když náhodou nemáme (my, mladší číšníci) náhodou 5 minut co na práci. ``Jány, opraš ten Shiraz na patře a snes všechny flašky dolů.`` Druhý den je zase nesu úzkým shodištěm nahoru nachytat prach nazpět. Jde o můj jediný příjem a výtečnou školu gastronomie a servírování, tak zatínám zuby a držím úsměv v každé situaci.

Gino si mě postupně oblíbí a přihazuje mi odpolední šichty, kdy jsem sám na place o on v kuchyni. Je to klidnější a cítím se líp, protože dělám vše sám od A do Z a nikdo mě nesekýruje, že jsem dal ubrousek na stůl ze špatného úhlu. Když je pernej večer, občas se to porafe, ale jsme vesměs dobrá parta. Nejlepší je Nepálec Lama. Chlapík kolem padesátky se mnou první večer neutrousí ani slovo, jen mě tiše pozoruje a druhý den mi suše sdělí: `` zaučím tě, nejsi špatnej, ale moc neotvírej klapačku``. A od té chvíle to mezi námi zkvétá. Je to kliďas a srdcař a neodírá mě na dýžkách. Za celou dobu mé skvělé číšnické kariéry jsem ho viděl naštvaného jen jednou a sice když se ho Gino 6 krát zeptal, jestli měl dvaadvacítka stůl venku 4 nebo 5 piv, načež mu Lama pokaždé trpělivě odpoveděl že 4, načež Gino namarkoval 5, načež si hosti přišli stěžovat na kasu. Italská dvojka nejstarších číšníků na place si neustále vjíždí do vlasů. Teo si mě pravidelně bere stranou a s prvotřídní doprovodnou gestigulací se mi dušuje, že Alda sejme před plnou restaurací, což opravdu netuším jak se svými 40 kily (z toho 5 kg zlata), šedesátkou na krku a peacemakerem na srdci hodlá s prackovitým vozembouchem Aldem zrealizovat. Perský šéfkuchař s nosem amerického orla mě zbožňuje skoro tak, jako rozhovor na jeho oblíbené téma: prdelka mojí mladé kolegyňky německé studentky Anji. Indický kuchař Niki mi nejdřív háže klacky pod nohy, ale poté co zjistí, že umím říct v Hindštině ``zadek, buzik a sestro-šukač``, nahazuje perličkový oducha ucháč a přijímá mě do bratrsva, leč od té chvíle mě nenazve jinak než jedno z mých třech hindi-názvů. Samozřejmě já jeho jakbysmet. U dveří dělá půl Italka půl Afričanka Ruth. Každý kolemjdoucí, který zrovna netřímá krabici s fast foodem je ``miláček``, ``fešák``, ``milostivá paní``, všem to pekelně sluší a všichni musí jíst u nás, protože vaříme přeci nejlíp na Lygonu!

Za necelé dva měsíce dostávám příležitost další práce. Platí o pět doláčů na hodinu víc za polovinu práce. samozřejmě po nabídce skočím. A tak od rána do odpoledne prodávám džíny u Warricka v FO shopu (factory outlet) a po večerech kmitám u Gina na place. Je to únavné a po pár týdnech se loučím s Ginem a dělám už jen pro Warricka, jehož oblíbená fráze je `` Oh Jeeeeesus!!!``, poté co otevře kasu a začne bědovat na nedostatečný prodej. Zkrátka veselý strejda.

Ke každému dokonalému dobrodružství patří žena a Austrálie není vyjímkou. Dioman je temně černá jako eben a půvabná jako plážící se panter. Potkávám ji na brazilské párty krátce po mém přiletu v dubnu a z nevinného rande se zakrátko vyvine solidní lovestory, leč jaksi citově jednosměrná. Dioman pracuje už léta jako profesionální tanečnice jednoho světově známého zábávného show (ne, nejde o žádný druh sexuálních služeb. nejmenuju jen kvůli zachování diskrétnosti Dioman) a bezhlavě se do mě zamiluje. Zní to možná namyšleně, ale jen konstatuji události. Od začátku s ní jednám upřímně a ujišťuju ji, že ji mám rád, ale ať ode mně nečeká zamilovanost. Nic naplat. Zahrnuje mne dary a já jsem poprvé v životě opravdově a ryze hýčkán ženou, která si to může dovolit. Ze začátku protestuji, což ji působí pouze smutek, tak rezignuji a nechávák se stylově oblékat, stravovat a bavit. Můj vlastní rozpočet je stále na bodu mrazu a připadám si jako Alenka v říši divů. Dioman za měsíc odlétá se svou show na Nový Zéland a mě pokrytecky padá kámen ze srdce. Zjistil jsem, že můžu podat výkon gigola, když vyvstane kritická potřeba, ale rozhodně nejsem ničí ``cheri`` či ``darling``. Sotva Dioman změní časové pásmo, dostávám lekci nazpět.

Will hraje ne párty, kde poprvé uvidím snědou princeznu Moni, původem z Egypta. Zůstávám doslova sedět na zadku. Inteligentní, extrémně přitažlivá se smyslným úsměvem, který neopouští její plné rty...pomalu se mi dostává pod kůži a zatíná drápky, hluboko. Padám, ale Moni mě odmítá následovat. Ačkoliv prožíváme naše milování jako momenty znovuzrození a jeden druhého vzrušujeme do extrému, Moni mě varuje, ať s ničím fixním nepočítám, ať raději nepočítám s ničím z její strany, protože neví, co zítřek přinese. Naše intenzivní ``výměny`` nakonec ovšem zapustí kořeny i do nezávislé Moni a oba se zaplétáme naplno do milostného kolotoče. Trávíme dvakrát několik dní mimo Melbourne, v malé vesničce Warburton, kde Moni vede podzemní práce jako inženýr civilních staveb a já přes den běhám po okolních překrásných lesech v kopcích a maluju v terénu. Po večerech a nocích se milujeme znovu a znovu, jako kdyby zítřek byl jakási mlhavá nejistota a my museli vytěžit z našich zpocených těl teď a tady, co nám Stvořitel nadělil. A že nám bylo naděleno! Utápím se v jejích křivkách a nechce se mi ven... I takle skvostná romance byla odsouzená k zániku mým kočovným způsobem života.