Austrálie-. část třetí

První noc v parku Kakadu přečkáváme v Jabiru. Děti uklízejí, zatímco já vařím a po modlitbě se všichni tři natahujeme na společné lůžko v našem minibuse. Jeannine usíná během několika vteřin a celou noc mluví ze spaní. I Christian spokojeně pochrupkává, jen já přemítám neposlušně rozuteklé myšlenky a závidím jim jejich bezstarostný spánek, který mi už tak dlouho uniká...

"Práááá!!" Christian se spokojeně zavrtí a zamlaská a Jeannine se ani nepohne, jako kdyby ji právě málem neodvál nejmocnější prd na Severním území. A tak se budíme každé ráno. Elefanten roztřese okna ještě jednou, než se pomalu hrabem ze spacáků, snídáme a diskutujeme dnešní trasu.

V Kakadu a Litchfield prožíváme krásné dny. Plaveme pod vodopády a podnikáme výpravy stezkami mezi skalami a tiše obdivujeme západy slunce nad zeleným mořem korun stromů.

O pár dní později mě Meg vyzvedává na letišti v Cairns, důležitého města tropické části Queensland na východním pobřeží. Bez mé nové kamarádky Meg bych nepoznal tuhle nádhernou oblast Austrálie, která v mých očích krásou přírody předčí i okolí Darwinu. V oblasti severně od Cairns, okolo Daintree na výběžku Cape Tribulation, se tropický porost dere až na panenské pláže a písečné zátoky.

S Meg to byl taky úlet. Od začátku se o mě starala jako o vlastní dítě (ačkoliv byla mladší), mým akutním zánětem ucha počínaje a mým hladovým žaludkem konče. Velmi bystrá a vtipná právnička za teritoliální práva Aborigenů, líbil se mi její styl a já jsem se jí očividně líbil také. Až do jaké míry, jsem pochopil poté, co jsme se večer vrátili z menší pitky ve městě s jejími přáteli.

Nebudu to nazývat znásilněním, protože jsem nekladl odpor dostatečně vehementně, ale řekl bych to tak: moje pasivní nálada přispěla k ukojení chtíče Meg, k čemuž použila moje tělo. Ráno mě to trochu štvalo, na druhou stranu mě Meg odvezla do práce a ve dveřích mi s naprostou samozřejmostí nechala klíče od auta, na sedadlo hodila vytisklé mapy okolních vodopádů a suše mi oznámila, ať ji po šesté vyzvednu z práce. To se mi líbilo. Zamířil jsem panoramaticky bohatou krajinou k Yungaburra, skoukl jsem vodopády v Malanda a ačkoliv začalo pršet, nevzdal jsem to a pokochal se trojicí vodopádů Millaa Falls, Zillie Falls a Ellinjaa Falls. Cesta zpět strmými serpentinami na mokrém asfaltu byla čistě adrenalinová záležitost. Při honičce s dalším mě podobným maniakem jsem hodil hodiny a málem se prolétl autem ze stráně, což mi docela rozpumpovalo kardiovaskulární systém, ale do Cairns jsem dojel bez nehody a zanedlouho jsem už vychutnával plody moře v Indonéské restauraci, spolu s Meg. Těch restaurací proběhlo během mého pobytu v Cairns ještě několik a pokáždé patřily do kategorie "zcela mimo můj dosah". Protestoval jsem, že se cítím jako zaplacená společnost, načež mi Meg, naštěstí dostatečně přesvědčivě, sdělila, že pro ni peníze nehrají roli a že je štatsná, že si může užívat moji společnost a moje nemístně bouřlivé a vášnivé proslovy o degeneraci lidstva, našich vládců a stavu planety vůbec. Nechápu to. Honziku, kam jsi to dotáhl. Cpeš si pupek jídlem za 50 doláčů obklopen lidmi, kterým by jsi neradši pustil na plný pecky "We gonna take the power back!" od Rage against the Machine, až by se jim třásla dvojitá brada, v hnízdě výkvětu kapitalismu pro bohaté. No nic, konějším se, když je sklizeň, je třeba naplnit spíž zásobami na horší časy. To, že jsem nesedl do dekóru většinou rychle zavětřil i personál a jejich nejistota, zatímco nás obsluhovali, mě náramně bavila.

Nejslavnějším místem pár hodin plavby od Cairns je pochopitelně Great Barrier Reef- Velký Korálový útes. Během mé jednodenní šnorchlovací výpravy jsem diskutoval s lidmi, kteří se na GBR potápí už léta a bez vyjímky mi všichni potvrdili, že dekolorace korálů je úděsně rychlá a ztráta barev související s odumíráním korálů kvůli stoupající aciditě oceánů (zapříčiněnou stoupající koncentrací CO2 v atmosféře) je pozorovatelná v rozmezí pouhých pár let. Další výsledek devastování planety lidmi...