Austrálie - část druhá

Podnikám moji první velkou cestu vlakem po Australském kontinentu a navštěvuji Moni v jejím domě v Sydney. Vrháme se na sebe jako dva drogově závislí na prvotřídní zboží z orientu. Uběhne několik týdnů, než se s Moni opět shledám. Stane se tak na konci mé první okružní cesty po střední, severní a východní Austrálii a oba cítíme, že tohle shledání je naše sbohem. Nikdy jsme oficiálně nezačali žádný seriózní vztah, ale cítíme jeden k druhému dost, aby nás nerozesmutnilo, že mě od Asie dělí už jen další měsíční cesta po západním pobřeží a objevení symbolů v samém středu australského outbacku. Neseme to statečně. Cítíme, že nás nespojoval jen sex, ale i vzájemný respekt. S odstupem času můžu říct, že mi Moni ukázala dobré věci ve mě, které jsem odmítal vidět a já ji na druhou stranu inspiroval k vlastní dobrodružné cestě po Jižní Americe. Ve chvílí, kdy píšu tyto řádky, měsíce po našem posledním shledání, ji chybí přesně 2 dny do odletu do Buenos Aires. Moni se stala mým opravdovým přítelem a když jsem jednoho dne zjistil, že mám na účtě 13 dolarů, bez váhání koupila několik mých obrazů, o které už dříve projevila zájem.

Vracím se zpět do doby pracující, doby předtulácké. Jednu krásnou červnovou neděli jsem u Warricka naposledy prodal pár lewisek a o pár dní později jsem už vesele pozoroval ubíhající krajinu za oknem Overlandu (vlak spojijící Melbourne a Adelaide). Už bylo načase vypakovat se z krásného, ale poněkud nedobrodružného a příliš moderního hlavního města státu Victoria, ačkoliv mě Willův otec Tony a starší bratr Tom přijali jako přirozený přírůstek do rodiny. Toni prací na zahradě a v kuchyni a Tom tréninky v Dohertys Gym a sprinty na atleťáku. Moje toulavé kecky už ovšem oprávněně vznášely stížnosti, nehledě na to, že během australské zimy je všude líp, než v deštivém, studeném a větrném Melbourne. Z Adelaide jsem narukoval na třídenní jízdu legendárním vlakem Big Ghan, roztínající nekonečný outback vejpůl až po tropický Darwin na severním pobřeží kontinentu. Ghan je odvozená zkratka od slova Afghan, na počest afgánských velbloudářů, kteří původně spojovali nedostavěnou část trati do Alice Springs, nicméně v hindštině Ghan znamená "zadek" (dle Nikiho lekcí, možná šlo o Nepálštinu), takže jsem cestoval "velkou prdelí" a musím uznat, že se mi to líbilo! Sledovat pozvolné změny barev ze zelených polích na jihu, přes různé odstíny červené, žíhané žlutou trávou ve středu až do stromovitého severu, kde je horizont neustále posetý kouřem požárů podrostu, mě nepřestalo bavit celé tři dny a dlouhé hodiny jsem seděl s knížkou nebo denníkem v restauračním voze, poočku sledujíc širokoúhlou scenérii. Spaní na sedačce sice žádná slast, ale nepohodlím se to nedalo srovnat s nocí v bolivijském autobuse směřujícím do hor.

Darwin a já- láska na první pohled. Hlavní město NT (Northern territory) má 2 roční období- suché a dešťů. Já dorazil na vrcholu suchého a se mnou půlka světa. Tohle relativně malé město pukalo ve švech backpackery a Ozzies na prázdninách. Není se čemu divit, Darwin je divoký, krasný a prijemně teplý, zatímco jih Austrálie hostí déšt a vítr. Den za dnem oskar rozehřeje vzduch do příjemné dvaatřicítky, ale na rozdíl od outbacku disponuje dostatkem stínu pod korunami četných stromů. Každý den je pátek a bary na centralní Mitchel street přetékají lehce oděnými dívčinami a dychtivými popíjejícími hochy. Okolní přírodní rezervace jsou domovem paneneské přírody, tisíců krokodýlů, hadů, pavouků a nesčetného ptactva, zkrátka ráj!

Ming, ranařka s tělem statné selky a srdcem velkým jako úplněk nad pouští, mě přijímá do svého domu. Další z dobrých zkušeností z www.couchsurfing.com. Dům je plný hostů a dalších spolunocležníků. Začíná párty a končí moje několikaměsíční střízlivost, která mi téměř úspěšně vrátila krátkodobou paměť. Ráno se budím na gauči vedle devatenáctiletého švéda Oskara a zjišťuji, že mám okno. Krátká procházka po dvoře, který vypadá jako po čelním útoku ligy pro podporu alkoholismu dává smysl bušení kovadlim v mé kebuli. Následující večer začínám chápat, že voda je v Austrálii vskutku vzácný element a proto každý pije pivo, víno nebo kořalku. Cítím potřebu pláchnout z této Sodomy Gomory. Podnikám kolečko kolem hostelů, kde se nástěnky hemží inzeráty všeho druhu. Zanedlouho nacházím, co hledám. "Sympatická 22ti letá Švýcarka hledá parťáky na výpravu do Kakadu a Litchfield. Jsem ohebná!"

Volám jí a za 2h u drinku mi vysvětluje v doprovodu zvonivého smíchu, že tím samozřejmě myslela "časově flexibilní". Podstupujeme supertežkou misi nalezení auta k pronajmutí na vrcholu sezóny, když už to chceme vzdát, pomůže nám známost Jeannine z cestovky z Alice springs a druhý den ráno už fasujeme naše zánovní fešácké vozidlo. Na poslední chvíli se k nám přidává 20ti letý němec Christian. Huráááá, unikám pokušení alkoholu do náruče věrné lásky, přírody. Náš Mercedes Sprinter má velikost regulerního kolumbijského autobusu MHD, ba o chlup větší a z nuly na sto to dá pod minutu jako nic. Bohužel má pouze dvě sedačky čili dva povolené cestující, tak Christian sedí v úkrytu zadní části na zemi, což se mu po chvíli přestává líbit a tak zbývající 4 dny sedí společně s Jeannine na půl zadku na sedačce spolujezdce. Hned první den je nabitý dobrodružstvím. Cestou do Kakadu (okolo 100km od Darwinu) zastavujeme na Adelaide river a podnikáme plavbu, při které se krmí krokodýli a draví ptáci. Krokodýl v Zoo není stejné zvíře jako několikametrová šelma, která sklouzne potichu z břehu, jen co zavětří pach krve. Z pasivního plutí po hladině vystřelí k nebi máchnutím mocného ocasu a sevře oběť v drtivém stistku, ze kterého není úniku. V Austrálii žijí dva druhy krokodýlů. Sladkovodní krokouš drobnějšího vzrůstu s úzkou a podlouhlou čelistí, plachý, rybolovec, člověku až na případy ohrožení neškodný. Jeho robustní kolegové "salties", nekompromisní zabijáci, obývají jak sladké, tak slané vody. Samci "slanovodných" s věkem rostou, mohutní a tmavnou. Pohled na šestimetrového ještěra s černým pancířem, který na rozdíl od jiných šelem moc mozku nepobral a budete pro něj vždy jen potravou (nelze ochočit ani v zajetí), s krutě zlatýma očima, vás zbaví touhy zaplavat si v řece, obzvlášť poté, co jste poučeni, že ve vodě slyší bít vaše srdce na kilometry daleko a disponuje 40krát rychlejšími reflexy než člověk. Krokodýl není krutý, je to zkrátka mašina na zabíjení a konzumaci dostupného masa s tělem a silou menšího dinosaura a mozkem přerostlé ještěrky. Kormidelník nás varuje, že kdyby někdo spadnul do vody, tak ať ho bleskurychle upozorníme, protože pokud by musel ztratit minutu otáčením lodi, šance na přežití nešťastníka by bylo téměř nulová. Pohled kolem mi prozrazuje, že nepřehání. Počítám 6 hřbetů rozsetých po hladině a v křoví na břehu můžu jen hádat. Jeden obrovský samec má jen jednu nohu. Ukousávání nohou je prý mezi velmi teritoriálními samci bežná technika (nic jiného se logicky ukousnout nedá). I s jednou nohou vypadá v ledovém klidu a pro masíčko si umí vystřelit stejně rychle.

Valíme po Stuart Highway směr Kakadu, učím se od mých germánců první německá slovíčka, což se stane rutinou až do konce naší expedice. V tom nám praskne zadní pneumatika. Zvládáme situaci v klidu a s časem podobnému stáji Ferrari. Elefanten babyschon (nová přezdívka Christiana, dárek ode mne) se osvědčí v akci a s ohnivým západem slunce v korunách stromů a špinavými rukami projíždíme branami národního parku. Okamžitě se cítím ve svém živlu. Naopak Jeannine jeví první symptomy strachu a chce přenocovat v prním nudném campingu, protože má stach pokračovat v jízdě za tmy. Jeannine se bojí hadů, pavouků a dalších přátelských stvoření, ovšem ze tmy má přímo panickou hrůzu, což komplikuje naše plány chodit po stezkách přes den a přesouvat se autem na další místo po západu slunce. Její fobie jde do takových extremů, že když o dva dny později nocujeme na opuštěném parkovišti poblíž bažin Yellow water, úpěnlivě nás prosí, ať ji necháme vyčůrat se z okna. Po půl hodině přemlouvání se nechá zavést za ruku do záře záře dálkových světel přímo před auto, kde konečně vystrčí zadek hejnu přešťastných komárů a ucvrkne si. Mimochodem komáří útok u Yellow water dost možná předčí i park Tayrona v Kolumbii. Zatímco jsem se v noci vyprazdňoval poblíž parkoviště, počítal jsem cca tři zásahy za vteřinu, frekvence plácání hraničila s nemožností.