Brazilie: Návrat do Porto de Galinhas a dojmy z Olindy

Po mé krátké zastávce v Salvadoru jsem se opět po měsíci octl v Recife, industriálním centrem státu Pernambuco. 15 hodinová jízda busem se Salvadoru byla únava, ale 20ti minutová jízda nadzemním metrem z autobusáku do centra Recife plným lidí, které teplotou a humiditou vzduchu velmi připomínalo skleník, mi připadala stejně tak dlouhá.

Recife jsem už zkřížil v Říjnu, kdy jsem po několikadenním dešti v Riu nevydržel a zamířil jsem na pár dní za sluncem právě do Recife, respektive 2h (60km) hodiny busem jižněji do známého rajského přimořského městečka Porto de Galinhas (přístav kuřat) se smaragdovým a teplým mořem v klidné zátoce a plážemi roubenými kokosovými palmami.

Jméno je odvozeno z faktu, že po abolici otrokářství v roce 1888, tento malý přístav pokračoval ve vyloďování otroků, odtud tohle zakódované jméno `galinhas` = ilegálně. Bylo příjemné potkat opět tu hrstku lidí, kterou jsem poznal během mojí první cesty do Porto, barmana Alvinho, personál z velmi nehezké ovšem velmi levné noclehárny (jednu noc přestal fungovat ventilátor a do rána jsem byl o 5litrů potu lehčí), surfaře Carlose a pár dalších místních.

V Porto zrovna probíhal festival literatury Fliporto 09 a městečko bylo plné spisovatelů a básníků. Poslední večer festivalu se recitovala poezie a jedna báseň mě natolik pobavila, že bych rád zmínil (velmi zjednodušeně), její pointu (bez pokusu o rým):

Fernando je velmi škaredý muž a z toho důvodů se pokusí o sebevraždu, zjeví se mu ovšem Bůh a ujistí ho, že mu ještě zbývá celých 40 šťastných let života. Fernando je proměněn touhle zkušeností, přijdou dobře časy a Fernando si nechá zaplatit celkovou plastickou operaci, má nová ramena, prsní svaly, celý obličej....zkrátka vychází z kliniky jako zbrusu nový krasavec a v tom ho srazí a na místě zabije auto přímo před klinikou. Fernado přijde do nebe a ptá se Boha: můj Bože, proč jsi mi nedávno říkal, že mi zbývá krásných 40 let života, když jsi mě právě nechal přejet autem??? Bůh: Oooo, Fernando, drahý, moc se omlouvám, ale máš moje čestné slovo, že jsem tě vůůůůbec nepoznal!!

Stejně jako Recife je industriálním centrem Pernambuco, Olinda, pouhých pár kilometrů na sever od centra Recife, v současnosti zcela splynula s tímto městem, je centrem kulturním. Carneval, nejznámější brazilský svátek, je v Olinde, spolu s Riem a Salvadorem, jeden z nejreputovanějších, hodně lidí dokonce tvrdí, že v Olinde (celých 11 dní!) je nejlepší z celé země. Bohužel to nebudu moct potvrdit vlastní zkušeností, protože koncem února budu buď už na Novém Zélandě, nebo akorát mířit z patagonie do Santiaga na můj let.

Cesta do Olindy proběhla v tom nejlepším možném provedení, které tak rád nazývám `zelenou vlnou`. Brzo ráno jsem v Porto de Galinhas přivláčel svoje dva bágly na hliněný plácek, odkud se v oblaku prachu odlepil bus směr Recife, sotva co jsem do něj nastoupil. Po pár zastávkách se v buse nedalo hnout, jak byl nacpaný, ale já měl svoje místečko a v klidu jsem si podřimoval navzdory způsobu jízdy, který by v Čechách vzbudil hodně rozruchu a adrenalinu v krvi, ačkoliv v Jižní americe je kvůli stavu cest, autobusu a způsobu jízdy ostatních účastníků provozu naprosto banální záležitostí a i já už jsem si zvykl a potlačil svoje prvotní impulzy křičet, když jsem měl dojem, že se autobus převrátí v zatáčce nebo se nevyhne srážce s autem. Neměl jsem nejmenší představu jak se dostanu do Olindy, mého dalšího cíle, ale probudil jsem se zrovna ve chvíli, když dost lidí vystupovalo k mé radosti jsem zjistil, že právě odsud odjíždí bus do Olindy. Ani jsem se pořádně nerozkoukal a byl tady, můj milovaný dopravní prostředek, který mě dopravil až do cíle. Nádherná zelená vlna, minimální dávka čekání a zmatkování :)

Na náměstí s kašnou bez vody jsem se vyvalil na lavečku a v klidu snídal ovoce s vodou a přemýšlel kde levně přespat. Nabídka na sebe nedala dlouho čekat. Jeden snědý pán se mi rozhodl pomoct (prý oficiální turistický průvodce), aniž bych ho o to požádal a navzdory mému vysvětlení, že nemám peníze na rozdávání mě zavedl do nedaleké noclehárny, kde jsem za 15 reálu na noc získal snad nejlepší postel a pokoj v Brazílii doposud - výborná relace kvality a ceny. V pokoji byla sprcha i toaleta a měj jsem dokonce manželskou postel - neuvěřitelné! Zdříml jsem si a v dobré náladě vyrazil objevit tohle reputované koloniální městečko.

Historické centrum Olindy leží na kopci a výhled na oceán, Recife a střechy tohoto historického města opravdu vyrazí dech. Průvodce, který mě chtěl zlákat k využití jeho služeb, mi prozradil, že v Olinde je 22 kostelů a přes 10 kapli, což je neuvěřitelná hustota když vezmeme v úvahu velikost městečka. Taky jsem se dozvěděl, že jméno Olinda pochází od jednoho z prvotních osídlenců, který vylezl na kopec a procítěně pronesl: Oooo, linda! (linda = krásná).

V Olinde jsem prožil krásný večer. Při hledání obchodu, kde bych koupil levné pivko na příjemné ochlazení horkého večera, jsem narazil, už v noci (stmívá se už po páté hodině) na překrásný kostel s dlážděným prostranstvím s palmami. Kostel zářil jako zlatý přelud v opuštěném sousedství a rozléhal se z něho zpěv mnichů. Vstoupil jsem dovnitř a nemohl jsem udělat jinak než se dotknout svědcené vody, pokřižovat se a zasednout spolu s hrstkou lidí do lavice, takovou moc měla tamní atmosféra. Nevím kolik času uběhlo, ale obchod jsem našel krátce po odchodu z kostela a pivko z plechovky na místním náměstíčku chutnalo skvěle. Zpíval jsem si české písničky a cítil se v naprostém splynutí s tímto místem, mimo čas a myšlenky...