Cesta lodí do Amazonie

Máš pravdu Pepo, tenhle kousek je speciálně pro tebe!

Z Belému do Manaus jsem se rozhodl cestovat lodí. Zdolat zhruba 1500km vzdálenost z hlavního města Para do hlavního města Amazonie, dvou tropických velikánů Brazílie, proti proudu Amazonky pětidenní plavbou mi připadalo jako unikátní příležitost ke zkombinování odpočinku, četby a vychutnání pralesních panoramat. Co mě ve skutečnosti čekalo by se spíš dalo přirovnat k výcviku psychické odolnosti.

S Patrickem jsme se objali v přístavu, poté co jsme si řekli `naviděnou v Praze za 9 měsíců`, a já se loudavě odebral k molu, kde kotvila Rhondonia, do jejíž útrob, navzdory silnému dešti, posádka intenzívně nakládala potraviny a jiné věci určené pro městečka ve vnitrozemí proti proudu na naší trase, pro které je řeka jedinou přístupovou cestou, vzduch nepočítaje.

Uvázal jsem hamak na vrchní palubě a začal jsem moji první obchůzku lodi. Rhondonia má tři kryté paluby. V nejnižší je nákladní prostor, kuchyň, jídelna, kancl vedení, motory a nesnesitelné vedro. Ve dvou zbývajících prostor pro cestující s hamaky a kajuty pro zámožnější. V zadní části horní paluby je situován bar, ze kterého se dá vyjít na poslední nekryté patro, takzvaný `odpočinkový prostor`, kde se se dalo bez židlí a stolu na rozpálené železné podlaze odpočívat dost komplikovaně.

Přišlo na ověření první důležité věci: kvality záchodu. Otevřel jsem dveře WC u baru. Obklopil mě sytý závan výkalů. V temné žluté tekutině výlevky jediného záchodu v místnosti plavalo tučné lejno. Polkl jsem nad krásnou barevnosti tohoto zátiší a ze zvyku zmáčkl splachovadlo. Mocný proud vody roztočil obsah výlevky, jejíž hladina prudce stoupala, až zacla přetékat na podlahu. Ani jsem nečekal, co víc se vyplaví přes okraj a zabouchl jsem za sebou dveře zvenku. Hmmm, vyměšování bude umělecká činnost!

Paluby se postupně plnily dalšímy cestujícími. S tříhodinovým zpožděním jsme v přetrvávajícím dešti vypluli z belémských doků. Otevřel se bar a z repráků začal řvát rychlý a stále se opakující rytmus MPB (musica populár brasileira), který mě měl doprovázet celých pět dní. `Všechno proběhne v klidu`, říkal jsem si a začetl se s chutí do Brisingra - knihy, na kterou jsem čekal rok, než ji mistr Paolini zpřístupnil světu.

Během první noci jsem pochopil, že kýžený odpočinkový režim bude pravděpodobně nerealizovatelný. V naší místnosti spalo zhruba 40 lidí.

Každé otevření dveří sousedící s barem přineslo vlnu hlasitě hudby. Zapálené diskuze popíjejících skupinek chlapíků trvaly dlouho do noci. Stropní světla v bezprostřední blízkosti našich unavených makovic zůstaly rozsvícené celou noc. Až druhý den jsem zjistil, že záměr tohoto opatření spočívá v prevenci sexuálních praktik ve společně místnosti, prý zkušenostmi podložené opatření, vrčí kapitán. Mě osobně by příležitostné vzdechnutí vadilo podstatně méně jak studené zářivkové světlo razící přímo do ksichtu celou noc.

Z mého polospánku mě vytrh pronikavý zvuk píšťalky doprovázený křikem: snídaně! Nevěřícně jsem zamžoural na mobil: šest ráno. Zaklel jsem a zavrtal hlavu hlouběji do spacáku. Dětí v místnosti spalo zhruba pět, ale jejich decibelový výkon bravurně převyšoval zbytek osazenstva. Jednu holčičku jsem přejmenoval na Chucky. Její naprosto surrealistický hlásek připomínající mečení jehněte zkřížené se zvukem gumové hračky s píšťalkou na kterou někdo šlápl, řezal vytvale éter od úsvitu do soumraku.

Den byl provázen tropickým sluncem, které se dalo vydržet jen díky příjemnému větru na horní palubě. Břeh lemovaný nepřerušenou zelení, chatrče, osady, místní v kanoích vyjíždějící vstříc naší lodi, většinou žena s dítětem.

Oblast kolem břehu řeky je osídlenější než jsem myslel. Čtu Brisingra, průběžně vevnitř a venku, když je slunce snesitelné, a pozoruju ženské zastoupení mezi cestujícími. Většinou mladé matky s dětmi nebo holky ještě pod zákonem. Malá plechovka piva stojí 3 reály, vážný důvod k abstinenci. Začíná mi docházet, že cesta bude dlouhá. Raději se odevztat ušlechtilejším cílům. Převážně se pohybujeme blíž k jednomu z břehů a opačný břeh je jen temný proužek mezi kaštanovou masou řeky a nebem. Horizont připomíná moře, v některých místech je šířka snad 10 km. Potím se u večeře složené z hovězího s rýží, špagetami a fazolemi. Kuchařka mě žere očima a tiše mumlá: gostoso, gostoso. Její záměr mě sexuálně zneužít neklapne, tenhle zářez na pažbě by byl společensky neakceptovatelný a mezi přáteli nezveřejnitelný. Západ slunce je úchvatný. Na světě je přece jen krásně, obzvlášť lidmy nedotčené věci.

Poznávám dalšího bílého gringa, je důležité znát ostatní členy naší menšiny. Mat je angličan, má japonskou přítelkyni a mluví japonsky. Tím se pro mě stal naprosto jedinečným. Majorita angličanů, které jsem doposud potkal na cestách, uměla kromě svojí řeči říct španělsky `děkuji`, `pivo` a `kolik` a to s děsivým přízvukem. Domlouváme se na cvičení na zítra na ráno na horní palubě. Uléhám do hamaku s Brisingrem a snažím se ignorovat všudypřítomný hluk. Marně.

Šest ráno. Proklínám indiána s píšťalkou a snažím se spát. Chucky začíná pronásledovat Davida, tříletého syna devatenáctileté Anny. Její jehněčí jekot neustává a já se rezignovaně pouštím do Brisingra. Před desátou se s Matem odebíráme na vrchní palubu. Už je tak rozpálená sluncem, že klikujeme a brisakujeme na moji karimatce, abychom si nespálili ruce a záda. Seanci končíme na střední palubě sérii shybů na trubkách, s přibližně 50 páry udivených očí zařezaných do našich zad. Musí si myslet, že gringos spadli z jiné planety. Proč se potit, když můžu ležet v hamaku a klábosit, ne? Obědváme s Matem. Hovězí s rýží, špagety, fazole a sexuchtivé pohledy mojí zamilované kuchařky. Snažím se tvářit jako impotent, třeba ji to přejde. Zastavujeme se v prvním městě, první vykládka a nakládka zboží. Cestující nemůžou na pevninu, tak mlsně koukáme z horní paluby. Vedro bez pohybu lodi je nesnesitelné, musím do sprchy. Voda je tepla a hnědá. Je to voda z řeky, stejná, která teče z umyvadel. Záchody ve stejně místnosti jako sprchy solidně páchnou, na zemí je rozšlapaná moč a špína. Lodní siréna několikrát zatroubí a dáváme se opět do pohybu. Trávím zbytek odpoledne na horní palubě četbou a klábosením s Matem. Poznávám další gringo: Diana. Žije ve státech, ale má mexické rodiče. Vypadá jako kdyby spadla z mexické haciendy. Černé vlnité vlasy, temné oči, úzký pas, atraktivní poprsí. Některé části pobřeží zhruba do vzdálenosti 50 metrů jsou vykácené, i když někdy se dá jen těžko určit, kdy jde o přirozený jev způsobeny stoupáním řeky během období dešťů. Cestu občas křižují nákladní lodi s návěsy kamiónů a kmeny stromů.

Jsem z toho smutný, obzvlášť teď, když už vím víc o špinavé politice deforestace v Brazílii. Boj mocných lidí bez skrupulí (kteří se nezastaví ani před vraždou lidí, kteří jim stojí v cestě) se zapálenými nadšenci s téměř žádnou moci. Fotím nádherný západ slunce nad řekou.

Večeřím hovězí s rýží, fazolemi a těstovinami, statečně ignoruju kuchařku a pouštím se do Brisingra. Uprostřed noci mě budí řehot tří chlápků, kteří se vesele baví bez ohledu na spící compadres. Čekám pár minut a dochází mi trpělivost. Skáču z hamaku a dávám jim lekci o respektu spánku bližních. Jednomu z nich se to nelíbí a málem dochází ke konfliktu. Jdu spát, týpci se uklidňují.

Budím se s divným pocitem v břiše. Běžím na záchod a konstatují průjem. Zatraceně tři dny staré přesolené hovězí! Do jídelny už nepáchnu, i kdybych měl chcípnout hlady. Loď kotví v Santarem, třetí největší město Amazonas. Vyrazím do města, pěšky. Nakupuju ovoce a sušenky a platím dva reály mototaxi, který mě veze k cyber kafe. Modlím se, aby přilba nebyla zavšivená. Připojení je šíleně pomalé, ale emaily od přátel mě těší, hlavně ten Pepův. Pomalu vyrazím zpět k lodi. Špína města mě šokuje. Odpad z domů teče po krajích cest přímo do řeky. Nidko se neobtěžuje házet odpadky jinam než na zem. Veřejné odpadkové koše jsou vzácnost. Břeh řeky je posetý odpadky a zapáchá. Připomíná mi to další podobně scény. V přístavu jsem smutné sledoval hromady odpadků navršené před prázdnými koši pro selektivní odpad. Rhondonia je polepená plakáty o třídění odpadů a já sleduju jak lidé bez jakýchkoliv výčitku hází plechovky od piva, plastové kelímky a další svinstvo přes palubu. Ironie hadra. Naše výkaly končí taky v řece, stejně jako odpad z továren a domů. Ve stejné vodě se sprchujeme. Přemýšlím co může tyhle, kolikrát negramotné lidi, přinutit ke změně myšlení. Co jim může otevřít oči a vidět věci víc v globálu, nejen ze svého miniúhlu. Farmáři, kteří dostaly hektary amazonie od vlády za účelem kolonizace pálí tohle pralesní bohatství (prý ilegálně), aby zprostředkovali více pastvin pro dobytek.

Hektar pralesa opečovavaný obnovitelnou těžbou vynáší stonásobky výdělku hektarů, který je spálen (za účelem RYCHLÉHO výdělku). Ačkoliv už začalo období dešťů a mělo by pršet každý den, neprší. V Belému nepršelo týden, poslouchal jsem rozhovory udivených lidí.

Vykládání zboží z lodi se zdržuje několik hodin přes stanovený čas vyplutí, vzduch stojí, vedro se nedá vydržet. Obědvám s Dianou okurku se sušenkama a mangem. Bolí mě břicho, během chvíle jde všechno ven opačným otvorem. Ve tři odpoledne konečně vyplouváme. Trávím den četbou, pojídáním léků proti průjmu a sprintováním na záchod. Už neudržím ani vodu. Napiju se a za deset minut to mnou proletí, bez vstřebání. Nejím, čtu. Přichází Diana a potom Mat s flaškou cachaca (nejpopulárnější brazilská kořalka) a džusem. Hrajeme kostky a pijem. Já si dávám jen jednu, je mi čím dál hůř, bolí mě hlava a v břiše mám třetí světovou. Vyhrávám dvakrát po sobě a frustruju Mata s Dianou vítězným tancem a la Tarzan.

Uléhám do hamaku a upadám do neklidného spánku. Uprostřed noci se probouzím s nepříjemným pocitem vlhká ve slipech a zjišťují, že jsem si kakl do trenek. Naštěstí jen ležérně. Vykuluju se z hamaku a peru trenky. Prebaluju se a pokracuju v kontrolováni víček zevnitř. Zbytek noci probíhá bez střevního incidentu.

Po tradičním prokletí pískajícího indoše přichází vlna optimismu: zaprvé nejsem pokakanej (super pocit sucha) a zadruhé pokud nás někdo netorpéduje, zítra dorazíme do Manaus, konec mučení! Cítím se líp a dokonce se mi nechce na záchod, parádička! Pojídám sušenky a čtu Brisingra. Tahle knížka pro fantasmagorické puberťáky mě bere čím dál víc. Chci mít taky draka, živýho, na barvě nezáleží (ne růžový!). Držel bych stráž nad Amazonií, nemilosrdně trestajíc každý pokus o deforestaci. Odpoledne dorazíme do Parintins, město proslavené svátkem Boi-Bumbá, který prý bývá pěkně divoký (ověřené zdroje bohémů z Manaus), město je při této příležitosti nacpané lidmi z celé Amazonie. Procházím město, dávám si dva burgry a dvě piva, neskutečná slast po téměř dvou dnech bez pořádně potravy. Je neděle a město je více méně mrtvé. Fotím melouny a ryby v přístavu.

Sleduju vykládku lodi a kochám se pohledem na říční delfíny, kteří občas noblesně rozetnou hladinu. Konečné zatroubí palubní siréna a necháváme Parintins v dáli. Potkávám Mata, který mi oznamuje, že má průjem. Směju se a ptám se, co bylo na oběd. Přece hovězí! Dávám si pár sérii kliků a shybů, opět s věrným obecenstvem pobavených a udivených. Cítím, že jsem zhubl, což je fajn. Patrikova rodina mě v Belému pěkně vykrmovala, začínám nabírat atletičtější proporce. Další fenomenální západ slunce a další noc s Brisingrem. Máme novou spolucestující. Mlaďoučká, bohužel cestuje s otcem, který z ní nespouští oči. Není se čemu divit, zevnějšek téhle divy se blíží perfekci. Navíc mě upřeně sleduje. Je pravda, že četba je tady naprosto exotická činnost a poutá pozornost. Několikrát jsem přistihl do mě zařezané nevěřícné pohledy. Čumění do stropu tady běžně nahrazuje četbu. Neviděl jsem nikoho s knížkou kromě Mata a Diany, gringos... Nebudu se teď rozepisovat o mentalitě brazilců, to nechám na jiný blog. Jen bych rád podotkl, že jsou otevřenější a přátelštější než většina našich krajanů - věc, která je pro cestovatele poněkud důležitější než fakt, že nejsou zrovna fandové písmenek.

Ingoruju indiána, ať si píská, dnes opustím tuhle kocábku s taaaakovymhle úsměvem:) Ráno zastavujeme v posledním přístavu před Manaus a hodně lidí vystupuje. Po přístavu běhají týpkové nabízející rychlejší přepravu do Manaus po cestě za 50 reálu. Nepřipadá v úvahu, šest hodin času nestojí za pěťo a stejně musím dočíst Brisingra. Vyplouváme a já vychutnávám poloprázdnou palubu. Nezvyklé ticho mě znepokojuje, potom mi dochází, že Chucky vystoupila. Její jekot se mi ještě odráží v lebce, nebude mi chybět. Předpokládaný příjezd do Manaus je o půl desáté večer. Snažím se být optimista a uvěřit. Využívám dostupné sítě a informuju Carmen, která mi slibuje, že její bratr mě počká v přístavu. Nezvyklá zhýčkalost, vědět, že nestrávím noc hledáním levného noclehu. Vychutnávám ten pocit bezstarostnosti a s chutí se pouštím do finále Brisingra. Posledních sto stránek. Když nepočítám z pdfka vytištěného Paola Coelha, Brisingr bude první exemplář v portugalštině v moji knihově (pokud zvládne dlouhou cestu domů...) Obloha se mračí, na severozápadě jsou vidět provazce deště, spouštějící se na vděčnou salvu.

Po dlouhé hodině nedočkavého vyhlížení deště na horní palubě padají první kapky. Stromy na břehu jsou krásné melancholické, stojím v dešti, fotím a kochám se. Miluju déšť, miluju stromy.

Vrháme se s Matem do naší poslední posilovací seance. Kliky na horní palubě v dešti, luxus. Nemáme publikum, déšť se opět líbí jen gringos, zvláštní. Rozehřátí a napumpovaní se pouštíme do obřího melounu, který jsem koupil v Santarem za dva reály. Cpeme se já, Mat a jeden z mých brazilských kamarádů. Žereme jako zvěř, ale meloun nás dostává, naše pupky nesnesou víc. Usměvavá spokojenost. Hazeme slupky do vody a já obcházím loď, krájím a rozdávám zbytek melounu. Stmívá se a lidé začínají pakovat. Ignoruju všeobecný stres, a válím se s Brisingrem v hamaku, do Manaus chybí minimálně dvě hodiny. Bitva je v plném proudu, umírá Gleadr s Oromisem a mě se do očí derou slzy. Choval jsem sympatie k tomuhle elfíkovi. Čekám, že se Arya konečně zkompromituje s Eragonem, ale nic naplat, jen se chvíli drží za ruce - pakárna! Paolini by mohl svoje fantasy naladit krápet víc sexuálně! Můj Bože, světla lemují řeku, blížíme se Manaus! Naposledy se sprchuju v hnědé vodě. Bravurně snáším agresivní puch záchodu, jejichž `čistota` byla den ode dne horší. Dá se říct, že teď se nachází v určitém stavu výkalového vyvrcholení. Pouštím tyhle nesmysly z hlavy a vesele se houpu na tyči už v téměř prázdné místnosti, lidé se už cpou k výstupu na dolní palubě. Přirážíme k molu v neuvěřitelných 21h30, kdo by tomu věřil po tolika zkušenostech s chronickou brazilskou nepřesnosti! S rohlíkem na ksichtě a báglama na břichu a zádech metu jedno `Tchau` za druhým a vstupuju na pevninu- hubenější, opálenější a zkušenější. Netuším jak najdu bratra od Carmen, přístav je velký, ale věřím instinktu a zkušenosti - zatím jsem pokaždé našel. A taky že jo. Ani jsem ještě nedorazil do haly a už se mě jedna slečna ptá, jestli jsem Jan. Jasná páka dámo! A kdo jsi ty? Sestřenice Carmen. Tlemim se :))! Porra, a vide e incrivel!

Poznámka autora k fotce: soutok řek různých chemikálních a fyzikálních vlastností, což způsobuje, že ke smíchání vod dochází až po několika kilometrech souběžného toku.