Děkuji

Čas pádí. Ba přímo sviští. Den, kdy jsem se konečně po nepříjemném výslechu imigračního důstojníka, který mi po krátkém rozhovoru suše oznámil, že není nakloněn mému vstupu na kanadskou zem, ocitl v příjemně vypadající příletové hale mezinárodního letiště YVR ve Vancouveru, se mi vybavuje jako událost nedávná, ačkoliv už ji od současného úderu prstu do klávesnice dělí 9 měsíců a 10 dní.

Nový začátek, opět, ten starý známý pocit vzrušující nejistoty z neznáma, na který se nedá tak úlně zvyknout a který naplňuje směsí pocitů nevšedního rázu. Nejužitečnějšího pomocníka v této instanci jsem měl ovšem sebou a proto jsem se nebál. Pomohl mi už několikrát a já věděl, že dokud ho neopustím, on neopustí mě. Jeho jméno? Převědčení, že vše dopadne dobře. Přesvědčení tak hmotné, že prostoru pro pochyby prostě nezbývá. Že jsem tady neměl známé, že jsem neměl práci, že jsem neměl kde jinde složit hlavu než v maličkém obýváku vedle dvou mexických dětí, že jsem postrádal spoustu praktických věcí, které se mi nevlezli do zavazadel- to vše můj pomocník proměnil v maličkosti. Ve finále vše záleží na naší percepci, protože nevidíme svět takový, jaký opravdu je, nýbrž skrz závoje a krasohledy našich mechanicky naučených iluzí. A ve své slepotě si vytváříme naše štestíčka a tragédie, plácáme se po ramenou a vedeme zapálené diskuze v klubu bystrozrakých.

A tak jsem se zamiloval do Vancouveru. První práce poskoka na stavbě, prnví bydlení s Noem, kterého chlapci přitahovali víc jak holky, první večery s Jamesem, který měl vyšší vzdělání než projektant a stavbyvedoucí a přece se mnou kopal díry a po večerech pil. První čas a prostor na malování, první stojan, který jsem stloukl z odřezků v přestávce na oběd. První namalovaný obraz a první rande s Bonnie, unesen, okouzlen. První pohovory na seriózní job, mnoho dalších, spousta úsilí a konečně jsem vyměnil montérky za oblek a zasedl do mé prosklené kanceláře obklopen teamem lidí, kteřé věděli nesrovnatelně víc, než já a kterým jsem měl dělat šéfa.První psychický stres v přívalu učení nového byznysu, první noci bez zamhouřeného oka. Boj s byrokratickou mašinérií o nominaci Britskou Kolumbií na trvalý pobyt, boj se zaměstnevatelem o doporučující papíry.

Se vším jsme se poprali nejlépe jak jsme uměli- já a můj pomocník. A vše dopadlo- tak či onak, ale každá ozvěna dopadu měla svůj důvod a svoje místo.

Ale některé věci nás zaskočily, na některé věci se nedá připravit. Když mi přišla sms ve tři ráno v dubnový pátek, intuice mi stáhla žaludek strachem. ``Máma umřela`` zněla bratrova zpráva a moje uplakané oči už nenalezly spánek. A slzy byly můj společník dlouhé dny a vrací se bez varování, jako třeba teď. Odešla nečekaně, sama v studené noci svého pokoje a nikdo se s ní nerozloučil, tisíce kilometrů od mého objetí. Rána v srdci se pomalu hojí, realita této změny mi ještě pořád uniká.

Sluníčko nakonec přepralo věčně se vracející déšť, pláže a ulice se zaplnily úsměvavými davy. Balzám radosti, letní odstín kůže a stromů.

V tom všem dění nikdy neustanul pomalý ale setrvalý tok vzkazů a emailů od návštěvníků tohoto webu. Tolik slov díku a podpory od lidí, jejichž tvář jsem nikdy nespatřil, jejichž hlas jsem nikdy neslyšel a od kterých mě dělí pradávný oceán a stará zem. Vyjádřili jste mi úctu, poděkování za inspiraci, za pocit, který vám přinesly moje obrazy. Někteří z vás šli tak daleko, že moje dílo se stalo inspirací vašich prací- maturitní, univerzitní, vaší kreativní činnosti v malbě . Tolikrát jsem váhal nad zasloužeností vaší pozornosti, vašich slov, času, který jste mi věnovali. A doposud jsem vám za to veřejně nepoděkoval.

Tudíž: Děkuji od srdce všem lidem, kteří navštívili můj web. Děkuji všem lidem, kteří obětovali svůj drahocenný čas napsání řádků, které mne kolikrát pozvedli z pochmurnosti a pomohli mi k další tvorbě. Aniž byste mne osobně znali, nešetřili jste díky za radost z díla, jež spatří světlo světa skrze moje ruce, ale nepatří mi; nešetřili jste vyjádření obdivu a povzbuzení k dalšímu malování. Představa vašich úsměvů, hřejivého pocitu, který snad na chvíli vzplanul ve vašich srdcích, je to nejkrásnější zadostiučinění, které jsem si mohl přát.

Velmi děkuji mojí rodině za neutuchající lásku, podporu a trpělivost s mým tuláctvím. Děkuji mojí mamince že mi dala život, že o mě nikdy nepochybovala a vypěstovala ve mě víru v sebe. Vím, že jsi na lepším místě a nic tě už nebolí... Děkuji všem, co se mnou kráčí touhle úžasnou cestou života a jejichž duše září tak jasně, mnohem dál, za naše spoutané představy.

Děkuji mnohokrát!