Indické putování ne příliš klikaté

Odjezd z Rishikeshe nebyl snadný. Jak už to bývá, poslední den byl ten nejlepší. Po velmi dynamické hodině jógy, zpocení jak fandové McDonaldu v květnové zácpě v Mumbaji, když přestane foukat vítr a ani zkušený řidič rikši nemůže kličkovat hafólem dopravních prostředků, mezi kterými by se ani vyhublý indický pes neprotáhl, jsme se svlažili v Ganze tekoucí přímo pod schody školy, kde nás tak účině týrali Ashtangou. Těď jsme vyvalení jak parta spokojených vorvaňů v horním patře Namaste cafe, srkáme lemon nana a smějem se na celé kolo jedné historce za druhou. Zlatý hřeb zaujímájí dvě story podobně nechutného charakteru: O Indovi, kterého zde přítomná partička překvapila při souloži s krávou v lese cestou z Beatles ashramu a další hošík, který byl zastižen při bezostyšné masturbaci v pootevřeném okně, zatímco sledoval naši švédskou kamarádku, která nic netušíc pila kafíčko v kavárně u řeky, záříc svou nevinnou krásu světu. Skvělý důkaz, že rostoucí procento mužské populace v Indii nenachází v rigidním nábožensko-společenském systému sexuální vyžití. Kráva je možné řešení, pravděpodobně jedno z těch lepších.

Stephen popadá kytaru a improvizuje píseň na téma "Namaste café", což sklízí zasloužený úspěch a rundu lemon nana na účet podniku. Té věci bych mohl vypít celý kýbl, absolutně osvěžující záležitost. Jmenovec Janičko ze Slovinska po mém boku mě ujišťuje, že je lepší odjet v nejlepším, než v časech nemilých. Samozřejmě má pravdu. I tak se mi bude stýskat. Rishikesh byla dlouho kýžená oáza klidu po hektickém maratonu křížem krážem od Kalifornie, Mexiko, přes střední Ameriku až po Ekvádor a Kolumbii, od Thajska, Burmu přes Nepál do matičky Indie. Poprvé na svém putování, které bylo odstartováno 17.prosince 2012 cestou z Vancouveru do San Franciska, jsem jak se patří vydechl a nechal odpočinou unaveným zádům, nohám a mysli.

Odpoledne uběhlo jak voda a navečer jsem se rozloučil s kamarády, které jsem tu potkal na hodinách jógy, při meditacích v ashramu nebo při pochutnávání si na vynikajícím thali v mé oblíbené restauraci, kde jsem po pár dnech šprýmoval s číšníky i kuchaři (společneská otevřenost a komunikativnost Indů mě nepřestává udivovat). Nahodil jsem až nezdvořile těžké bágly na ramena a vyškrábal jsem se přes most do kopce ke stanovišti riksha, kde jsem setřel pot z čela a jal se vyjednávat cenu jízdy na autobusák. Přestřelka byla tuhá, sám proti mnohým, ale nakonec se mi podařilo srazit prvotní cifru na třetinu a brzy nám už vánek hladil tváře, zatímco Ganga zahalená do tmy odrážela světla ashramů Laxman Julha a Ram Julha.

Bus do nedalekého Haridwaru, odkud jsem měl naskočit do nočního rychlíku do Delhi, na sebe nedal dlouho čekat, ačkoliv řidič nejprve pustě popřel, že do Haridwaru jede a palbu minutového souvětí v rychlé hindštině bez viditelného nádechu zakončil tím, že si významě odplivl, načež mě ignoroval. Nádraží v Haridwaru se na chlup podobalo tolika nádrům, kterých má země Ganeshe několikanásobně více než Praha věží: nacpané lidmi rozsetými po poplivané podlaze v jakoukoliv denní či noční dobu, s urputným bojem v chaotické frontě před každou otevřenou přepážkou a vůní odkryté žumpy, která se line od konců pokakaných kolejišť lemovaných otevřeným kanálem zčernalé "vody", do které bych nepřál spadnout ani taxikáři z Václaváku. Zkrátka vše v naprostém funkčním pořádku.

Vlak přijel načas a poté co se do něj vecpalo bojující stádo odhodlaných lidiček odjel načas. "Mňo parádní parádička!", liboval jsem si, vťesnán na půlku malého lůžka, které jsem sdílel se sympatyckým dědulou, který se mnou hovořil a já mu odkývával, ačkoliv jsem neměl ponětí, o čem žvatlá. Abych vysvětlil přoc jsme byli na jednom sleeperu dva: vlak byl totiž v době, kdy jsem kupoval lístek vyprodán, ale číslo čekačky na mojí rezervačce bylo dost nízké na to, abych dostal půlku spodního lůžka (sleeper) a další štastlivec tu druhou. Lepší jak sedět na zemi, sliboval jsem si. Ach jak jsem se mýlil.

Zlomový bod jedna nastal, když dědulu požádal usměvavý Ind kolem třicítky, ať si s ním vymění místa. Zlomový bod dvě nastal, když vlak zastavil uprostřed neznáma, známě zapáchajícího výkaly a do vlaku si přisedlo padesát tisíc komárů bez lístku, kteří odmítli vystoupit, když se náš rychlík opět loudavě rozjel nocí. Mladík na opačném konci na rozdíl od děduly hovořil anglicky a jeho otázky se tedy hůře odkývávaly bez poslouchání. Jsi ženatý? Máš děti? Máš přítelkyni? Klasika. Těžké boty dupaly po mé vysněné idylce pohodlné noční jízdy vláčkem. Když konečně sklapl a krkolomě jsme se poskládali do polo-ležaté polohy, která umožňovala naší symbiotické (nebo snad parazitní?) existenci jakž takž přečkat noc (o spánku v zaujatém hejnu akčních komárů jsem si mohl nechat zdát), mladíkova ruka jako by náhodou sklouzla na mou zadnici. Zneklidnilo mě, že se okamžitě neodsunula. Pomohl jsem jí tedy v odsunu, posadil jsem se a optal se tvorečka na severním konci lůžka, co jako kruci dělá. Místo odpovědi jsem byl zasypán otázkami: máte v Kanadě hodně homosexuálů? Vadí ti? Měl jsi někdy kluka??? Aha, docvaklo mi proč došlo k záměně míst hezounka s dědulou. Zhluboka jsem se nadechl a pomalu, leč důrazně jsem mu vysvětlil, že ačkoliv mám kamárády mezi geji, fyzickému kontaktu s muži moje libido nefandí a pokud chce zůstat při zdraví, ať se mě nedotýká (dost težko plnitelný rozkaz na lehátku širokém 60 a dlouhém 160 čísel s dvěma chlapy na něm).

Zachránil mě průvodčí, který mi za sto rupíků do jeho kapsy prodal čestvě uvolněný sleeper ve vedlejším vagónu. Můj ex-spolubydla trval na tom, že mi pomůže odnést jeden bágl. Předtím než odkráčel zpět do svého teritoria se mi podíval do očí a seriózním tónem se mě zeptal, jestli jsem si jist, že s ním nechci mít vztah. "To si kurva piš!", procedil jsem mezi zuby a hodil záda na moji vykšeftovanou postýlku a spokojeně sledoval jeho záda mizet ve tmě úzké uličky.

Zbytek noci jsem doklepal do slastného rána podstatně poklidněji, v bezpečí od rukou chmatalek, a pod slabším útokem komárů, díky pár posledním kapkám citronely, které jsem vyštráchal ze dna kapsy báglu a potřel jimy vydatně pobodané končetiny.

Předsměstí Delhi koupající se v ranních paprscích mě objalo v celé své zaprášené kráse a odóru Indického velkoměsta. Kolikrát jsem od kamarádů slyšel, že není jak mě, cestovateli. Zajisté, unavěně jsem se pousmál a podrbal napuchlé chodidlo oteklou rukou. Není nad bezstarostné, pohodlné cestování.