Indický černý pasažér

Přeluštěno z notýsku

11.ledna, 20h54

Jsem namáčknutý v rohu lavečky "general class" (nejnižší vlaková třída) zpožděného AP expresu z New Delhi přes Agra (doufám) až do...nevím až kam a ani mě to moc netrápí. Nikdo kolem nemluví anglicky, o ověření znalosti češtiny či jiných jazyků se kupodivu ani nepokouším. Vzpomínka na tlačenici při nástupu do vlaku, která spíš připomínala bitku a následující šarvátka o místa, je ještě čerstvá. Je udivující, jak před pár chvilkami zápasící Indové, nezaujatě bok po boku sdílejí těžce dobytý prostor. Na protější, sotva dva metry dlouhé lavici sedí 5 mužů. Na té mojí nás je 6. Na vyvýšeném prostoru pro zavazadla sedí a leží, kromě zavazadel, další 4 muži. V uličce, respektive ve 2 m uličky, kterou jsem ze své fixní pozice schopen přehlédnout, stojí 5 mužů a dalších 4-5 jich sedí na řadě jednotlivých sedaček u protějšího okna. Přesný počet naposled zmíněných můžu jen hádat, stojící mi zneprůhledňují sčítací úsilí, nicméně nás je zhruba 20 člobrdů, z toho dva tlouštíci, a neznámý počet zavazadel, na 7m2 plochy a 2 a půl metru výšky. Nikdo nevypadá naštvaně.

Má to své výhody. Venku je kolem tří stupňů nad nulou a mlha, ale nám je teplo. Klíďo si sem tam i otevřem zamřížované okýnko, obzvlášť v pasážích s hustou mlhou, kde se vlak pomalinku vleče, aby nám nefučelo do pohodlí.

Další výhoda je praktická nemožnost kontroly jízdenek. To se mi hodí, jelikož 200 km z Delhi do Agry jedu načerno. Já si ten lístek chtěl koupit, o tom není pochyb, ale k tomu se dostanu později.

Nevýhod je poněkud více. Zaprvé mě po 2 hodinách sezení na tvrdé lavici a nemožnosti pohybu začíná seriózně bolet zadek. Zadruhé o odskočení na toaletu si můžu nechat zdát, ovšem to jsem tušil, hodiny před cestou omezil přísun tekutin a před příjezdem vlaku vyprázdnil močový měchýř, spolu s třemi Indy jako tichými parťáky v akci, na koleje na konci nástupiště. Co mě deptá daleko víc, je ta zpropadená mlha. Vlak se "řítí" hlemýždí rychlostí a dost možná tady zkysnu ještě další 3 hodiny, ne-li víc. A to vše z touhy vidět Taj Mahal.

Jak že jsem se ocitl v této lidské králíkárně? Měl bych začít včerejším fenomenálním příjezdem do Delhi.

Po odpoledním lenošení na střeše domu s výhledem na staré město Jaipuru a oblohu posetou draky, jsem se poněkud znaveně dopotácel s bágly na nádr, jen abych zjistil, zě můj vlak do Delhi je 2h zpožděn. Vyčerpaně jsem se sesunul na volné místečko u sloupu na nástupišti a hodinu sledoval vlažné slunce za oparem mlhy mizet za obzor. Tři týdny intenzivního putování po Indii začínám pociťovat na celkové únavě nejen těla.

O půlnoci vlak zastavil na Old Delhi station. Pět různých otázaných mě před cestou a během cesty ujistilo, že vlak zastavuje v New Delhi station, leč realita zvolila jiné souřadnice. To, že jsem v Delhi, jsem pochopil skrze dav, který se nahrnul do vlaku a sápal se všude, včetně mého lehátka. Dostat se ven byl boj a pár Indů pocítilo moje lokty. I o půlnoci byl nádr solidně zalidněný. U pátého okýnka, ke kterému jsem se nekompromisně vecpal (indická škola), mi konečně bylo sděleno, že příští vlak na New Delhi station, v jejíž blízkosti je spousta levných hotelů, jede až v jednu ráno. No way. Horda nádražních rikšů se na mě vrhla jen co jsem se odlepil od okýnka, ale všichni chtěli sto rupíků, nehrozí. Vyšlápl jsem mimo nádražní prostor a za 5 minut si to už frčím ledovou nocí za páďo.

Najít levný a "obyvatelný" pokoj o půl jedné ráno se ukázalo jako další oříšek. Z 10ti míst, kde byl někdo na recepci vzhůru, měla asi půlka volný pokoj. Ze všech mi běhal mráz po zádech, nejen vnitřní teplotou, která se blížila té venkovní. Špinavá prostěradla, loupající se stěny, otvory nad dveřmi zaručující volný přístup hluku od brzkých ranních hodin. K tomu jsem ve tmě uliček vyšlápl znamenité lejno, což mi nepřidalo na náladě. Ve finále byla moje vytrvalost odměněna. Karl's Kastl nebyl žádný zámek, ale až na ledové dlaždice a nikdy nevyprané deky ušel. Teplá sprcha přešla do ledové po dvou minutách, ale to mi stačilo, abych se oblečený zamuchlal do spacáku a vděčně zavřel očka.

Navzdory zimě a hluku jsem spal relativně dobře a dlouho. Naplněn optimismem jsem po kratším touláním ulicemi, popíjení chai a zaplňováním žaludku dokráčel na New Delhi station, odkud mi měl 14h05 odjíždět vlak do Agry. Na tabuli zářilo: "Rescheduled, 2h50". Dobrý, jen 45 min zpoždění, říkal jsem si, ale nedalo mi to a vyšlápl jsem to ověřit na patro do turistického oddělení. Přece jen tam nestálo 14h50, ale 2h50. A taky že jo. Usměvavá paní s tečkou mezi očima mi oznámila, že vlak je 13h zpožděn. Můj optimismus dostal ránu.

Stojím ve nezmenšující se frontě děsivé délky na zrušení jízdenky, chci mých 150 rupíků zpět. Jakoby nestačilo, že neustále nějací kulišáci předbíhají a nestydatě se cpou přímo k okýnku, strejda v turbanu mi vytrvale štouchá do zad svým kufříkem, ve snaze urychlit postup. Nakonec ho okřiknu, což ho sklidní na necelé 3 minuty. Po věčnosti se zaslouženě ocitnu naproti kulaté díře v plexisklu, za kterou trůní neusměvavá osoba, věkem vypadající jako slečna, leč ve skutečnosti nejspíš paní a několikanásobná matka. Zapřu se lokty, abych pojistil pozici před věčně dorážejícími konkurenty a modlím se, abych měl správně vyplněné to správné lejstro. Modlitba vyšla, měl. Spokojeně jsem zkasíroval peníze za první lístek a vytasil zítřejší zpáteční jízdenku na vlak z Agry do Delhi, ktery mi nechával jen 1h45 na navazující spoj do Varanasi a v jehož včasný příjezd jsem jaksi ztratil důvěru. Slečna/paní mi suše oznámila, že se peníze vrací až 2h před odjezdem vlaku. To není poprvé, co mi úředník v Indii řekl NE kvůli jednomu z nesčetných byrokratických pravidel, tak to nevzdávám, držím pozici a trvám na svém. Po intervenci usměvavého a nadpřirozeně klidného nadřízeného slečny/paní se věci konečně dávájí do pohybu, zpomalené pouze faktem, že daný lístek je vyplněný ručně, jelikož ve stanici, kde jsem ho kupoval, nefungovala tiskárna. V době, kdy slečna/paní zruší jízdenku a vrací mi o 40 rupees snížený obnos (poplatek za zrušení), je vřava za mnou zmítaná protesty a několik pěstiček třímající lejstýrka si proklestí cestu až skrze okénko a vzrušeně mávají. Pán v turbanu vypadá jako před infarktem, slečna/paní nehne ani brvou. Při vítězném odchodu sklidím nemálo zlostných pohledů a jeden pán se mě zeptá, jestli jsem teď "happy", načež mu s úsměvem odpovím "ten nejštasnější". Není nad pocit zadostiučinění.

Jak jsem se již zmínil, neměl jsem v úmyslu cestovat načerno, šlo čistě o "zásah shora".

Jen co jsem úspěšně dokončil misi zrušení jízdenek, nasměroval jsem se k přepážkám, kde se kupují jízdenky. Jestli má předešlá zkušenost připomínala tlačenici nebo frontu, to, co se přede mnou, respektive před přepážkou na jízdenky, rozprostíralo nyní, byla definice fronty a tlačenice v čisté podobě. Naivně jsem postával na konci předlouhé fronty nějakou dobu, než mi stabilita mojí pozice prozradila, že tudy cesta nevede....a tak se zrodil Indický černý pasažér!

Ha, je 11 večer, moje pozice v králíkárně se nezměnila, ale máme za sebou první stanici. Pár lidí vystoupilo, víc jich nastoupilo a mlha zhoustla. Dostal jsem dar na rozloučenou- červenou propisku- od jednoho z tlouštíků, kterému jsem dříve daroval hrst buráků. Na protější lavici sedí neuvěřitelných 5 mužů a žena s dítětem. Uličkou se prodral dědula s buráky a sušenkami na hlavě, tak svorně pojídáme sušenky a buráky. Na horní lavici pro zavazadla přibyl jeden muž. Pomáhal jsem mu vysápat se nahoru a podrážka jeho boty zanechala čmouhu neznámé nevoňavé substance na mojí ruce. Už jsem v králíkárně 4 a půl hodiny, vypadá to, že se bude opakovat včerejší dlouhá noc.

Po pěti hodinách a dvaceti minutách vlak zastaví v ledové Agře. Výstup z vlaku je nečekaně neméně dramatický jako nástup. Proud lidí se začne drát dovnitř bez ohledu na člobrdky pokoušející se o výstup. Z obav, že se mi nepodaří vystoupit zatnu muskulaturu a zbaběle použiju mou váhovou a výškovou převahu. Pár Indů deroucích se dovnitř zakvílí a vypadnou zpět na nástupiště. Vychutnávám pevnou půdu pod nohama.

Noc v pokoji ve skromném hostýlku poblíž Taj Mahalu byla studená a krátká. Brzo ráno jsem byl na nohou a spěšně balil spacák. Nemohl jsem se ubránit pocitu vrušení, přecejen za pár chvil uvidím Taj Mahal, jeden z architektonických divů světa, monument postaven z čisté lásky k ženě.

U jižní brány vypláznu bolestných 750 rupees (můj obvyklý rozpočet na dva dny včetně stravy, noclehu a dopravy) a nevěřícně zakroutím hlavou nad vstupným pro Indy-20 rupees. Jde zrějmě o světový rekord v nepoměru tarifu místní versus cizinec, téměr 40ti násobek. Kam se hrabe jihovýchodní Asie na matku Indii.

Před vstupem skupinka vojáků šacuje mou ledvinku, zabaví mi nožík a pobaveně prohlíží kondomy. Jeden z nich neodolá této raritě a s úsměvem jej zkonfiskuje. Ulehčím mu černé svědomí a ujistím ho, že je to dar ode mne a ať to večer vyzkouší, což rozesmívá celou skupinku a krátí moji vstupní prohlídku.

Psát o kráse Taj Mahal by bylo přílišné nošení dřeva do lesa. Napsáno bylo dost a já za sebe můžu říct, že místo má atmosféru, která zozvibruje srdíčko a zatají dech. Nedokážu si představit, jak kouzelně musí Taj vypadat při východu slunce, bez závoje mlhy, která tak neférově ubrala na kráse mojí návštěvě. I tak odcházím po pár hodinách s úsměvem a pocitem naplnění. Jaké kvality musela mít žena, která inspirovala tohle dílo, jde zcela mimo mě.

Další expres ledová jízda rikšou mě vylodí před teď už známým nádrem v Agrě, odkud opět odjíždím do Delhi. Lístek jsem zrušil včera a dobře jsem udělal, vlak je zpožděný, ale zrovna přijíždí jiný, který tu měl být už před pár hodinami a taktéž míří do Delhi. Neztrácím čas myšlenkami o zakoupení lístku a naskakuji do vlaku. General class je beznadějně plná, tak se infiltruji do uličky druhé lehátkové třídy a přemýšlím o historce, kterou vyklopím kontrolorovi. První mě ignoruje, nemluví anglicky, ovšem jeho druh mě chce v zápětí zkásnout o dvojnásobný obnos, načež mu oznamuji, že tolik bohužel nemám. To ho docela namíchne a přikazuje mi, ať na příští zastávce vystoupím a koupím si lístek na příští vlak, jinak mám problém. Jen co si to odfuní, skupinka mladých indů mě uklidňuje, ať to neřeším, že mají na lístku 4 osoby, ale jsou jen 3, jejich kámoš prý na poslední chvíli odvolal cestu. Ne, že bych opravdu zvažoval vystoupení v nějake vesnici mezi Agrou a Delhi, ale kamarádské gesto těchto hochů mi rozhodně přidalo na náladě. Zbytek cesty do Delhi proklábosíme. Revizor se nevrátí a já se vesele, bez další konfrontace a zadarmo leč načerno, mísím mezi dav na New Delhi station, odkud mi v šest večer jede noční vlak do svatého města Varanasi.

Jsem to já nebo mi osud nadělil život na kolejích v nevábných vagónech nejisté budoucnosti? Přes všechny nesnáze můžu zodpovědně říct- Indie je dobrodružství sama o sobě a objevovat ji vlakem se faktor vzrušení jen umocňuje. Vhrůru do dalších destinací!