Kolumbie

Po mém třídením maratonu v autobuse z brazilské Amazonie přes Venezuelu až po Barranquillu v Kolumbii jsem si dovolil zaplatit individuální pokoj s klimatizací v solidním hotelu v centru. Recepční mě studovala tázávým pohledem a nastraženým nosánkem, tak jsem se omluvil, že zrovna nevoním a nevypadám nejlíp, ale po třech dnech a třech nocích v prachu a vedru předpotopní sedačky se nedá vystoupit jako z kosmetického salónu. Chvíli to vstřebávala, ale nakonec jsem z ní dokonce dostal slevu. Sprcha mi připomněla, jak božské mohou být věci, které považujeme za samozřejmost, když k nim na nějakou dobu nemáme přítstup. Můj tupý Gillette Sensor mi po kratším zápasu skosil strniště na čelisti, nahodil jsem deo do podpaží a ve stavu nezvyklé čistoty jsem vyrazil na moji první obchůzku města. Netrvalo mi dlouho, než jsem pochopil, že Barranquilla není zrovna nejlepší město na pobavení, ale co už, měl jsem předplacený hotel na tři noci a potřeboval jsem oddych. Po soumraku se přelidněné centrum totálně vyprádnilo a na ulicích zůstávají pouze takzvaní ?rateros? neboli ?pouliční krysy?, týpkové společenské spodiny , kterým se většina lidí obloukem vyhne. Dávám pivko naproti večerce v liduprázdné ulici a poslouchám historky chlapíka co doteď diskutoval s prodavačem o nebezpečnosti okolních bloků během noci.

Druhý den mířím na pláž Sabanilla za městem. Neporovnatelné s Brazílií, tmavý načernalý písek a silné proudy hned u pláže nepřidávají místním plážím na přitažlivosti. Lidí je tu poskromnu. Cestou zpět na hotel mě ovšem čeká zajímavá zkušenost. Tápám mezi minibusy na velkém kruhovém objezdu, kde mě vyplivlo moje spojení z pláže, snažíc se sehnat ten správný, který mě nechá v centru, když v tom mě osloví dvě mlaďoučké usměvavé dívky. To smrdí průserem, říkám si v duchu, ale velmi pohledná Cynthia a o něco silnější Brenda s ohromným poprsím a obličejem znepokojivě připomínající Jennifer Lopez o pár kilo kulatější mě úpěnlivě žádají o pomoc v delikátní záležitosti. Brendina matka prý terorizuje 17ti letou Brendu, že už by dávno měla mít přítele, což ji nepřidává na klidu ve výběru mezi místními chicos, které Brenda nesnáší. A jestli bych prý nezajel k nim domů a nepředstíral, že jsem její přítel, pár polibků, společná večeře, nic víc. Je to tak absurdní, že se se smíchem vrhám střemhlav do mé nové role. A Brenda hraje tu svou kvalitně. Prezentuje mě rodince postávající před domem a jen co překročíme práh, je přilnavá jako šlahouny vína na fasádě. Cynthia se potutelně usmívá a Brenda mě každou chvílí ztrestá velmi reálným polibkem. Očividně ji to baví a já se cítím uvězněn v kopcích jejích ňader. Beru to jako pomoc příteli a poslušně funguju během večeře, poté vyklízím pole. Druhý den mě na recepci vítá vysmátá recepční s několika vzkazy od rozvášněné Brendy, která se mě snaží zatáhnout na rodinný statek někdě na venkově. Dochází mi, že by ráda dotáhla naše divadýlko do vítězného finiše, ale k jejímu zoufalství jí nedávám šanci.

Zítra se láme rok. Čekal jsem, že silvestrovské oslavy budou v Kolumbii velké, ale opak je pravdou. Kolumbijci zůstavají na Nový rok minimálně do půlnoci v rodinném kruhu, jako Češi na Štědrý večer. Poté každý sedne do auta a vypraví se za známými nebo na jednu s předchystaných show .Chytit taxíka je kumšt. Naštěstí jsem se přes Couchsurfing seznámil s Prince, která mě pozvala do svého rodinného kruhu, abych prý nebyl tento důležitý večer sám. Štědrý večer jsem strávil s rodinou Vanessy v Brazílii a teď mám opět sedět u stolu s neznámými lidmi a přemýšlet, který vtip se hodí a který ne? Inu což synku, život je ironie a musí se sjíždět s nadsázkou. V deset večer, po bezmála dvou hodinách bloudění minibusem, smlouvání jednoho taxíku za druhým (silvestrovské tarify se dle očekávání vyšplhaly) a dokonce zdoláním části trasy na náhodně stopnuté motorce, konečně buším Prince na dveře. Minibusová (tak tomu říkám jen já; místním velikost MHD prostředků připadá normální) doprava je velmi legrační záležitost. Nemají čísla, ale orientační nápisy na čelním skle. Je jich tam tolik a v různých velikostech a barvách, že je lepší naskočit na schůdek a zahulákat na řidiče, jestli jede alespoň zdánlivě tam, kam potřebujete. Sedím nesvůj u stolu s Prince, jejími rodiči, sestrou a sestříným nastávajícím a dumám o čem je vhodné se bavit a o čem ne. Zariskuji a prohodím pár vtipů a náhodou se trefuji do černého. Atmosféra se radikálně mění v bujarou, během chvíle jsem naučen slangové fráze, které musím poslušně opakovat, abych je mohl použít na taxikáře, kteří mě prý potom možná nenatáhnou. Konečně získávám skalní informace o místech, které musím navštívit. O půlnoci boucháme petardy, využívám příležitosti k objímání pár hezkých prsatých sousedek a zanedlouho dávám ruce na prsa a klusám směr hotel. Chytnout taxíka je mission impossible, ale zázraky se dějí a zanedlouho sedím vedle chlápka v žlutém autíčku, který se totálně baví mým kolumbijským slangem a nechává mě u hotelu za velmi solidní cenu.

Následující ráno absolvuji únik z Barranquilly. Stojím u východní výpadovky a vyhlížím bus směr Santa Marta. Ačkoliv je svátek, zanedlouho se jeden přiřítí. Solím 10 tisíc pesos a domlouvám se s ?letušákem?, ať mi zastaví co nejblíž odrazového bodu do Národního parku Tayrona. Plus mínus hoďka jízdy a vysedám na parkovišti spolu s partou kluků a jejich matkou, kteří mají taky namířeno do Tayrony. Bereme společně nájemního řidiče se zajímavým vozidlem, hážem bágly na střechu a necháváme Santa Martu v prachu zpětného zrcátka. S Waldirem Gonzalesem (řidič) jsem rychle jedna kopa, ale bohužel se dozvídám, že cizinci platí vstupné do parku 32 tisíc pesos zatímco kolumbijci 12. Jenže to jsem ještě neznal Waldirovi schopnosti. Parkuje naproti vjezdu do parku a míří na začátek slušné fronty na lístky. Co by dup je zpátky s prima úsměvem, předává nám identifikační náramky a mě varuje, ať mě při přejezdu brány ani nenapadne otevřít klapačku. Bleskem mi vysvětluje, že mi koupil kolumbijské vlezné, ale můj akcent by mě prozradit, tak ať jsem zticha (já bych spíš typoval můj árijský vzhled). Zubíc se v klidu projíždímě check point a já se s Waldirem dělím půl na půl o ušetřených 20 tácků.

Prince nepřeháněla, Tayrona je ráj. Žádná auta, doprava pěšky nebo na koních či oslech. Za všechno se ovšem platí a ceny nejsou přátelské (na kolumbijské poměry). Mám vlatní potravu, neřeším. K dispozici je několik kampingů, rozprostřených v různých vzdánostech po plážovitém pobřeží. Volím tu nejlevnější a nejdobrodružnější. Instaluji vlastní hamak mezi dvě palmy oddělen od ostatních nocležníků řekou a pár desítky metrů. Moji jediní sousedi jsou indiánský pár Cézar a Cecílie, se kterými po západu slunce srkám kávu a mám to štestí, že Cézarovi padnu do oka a díky tomu se mnou sdílí velmi zajímavé vyprávění o kolumbijské narkomafii.

Jde o přímou zkušenost. Cézar, stejně jako mnoho dalších obyvatel vesnic v horách v devadesátých letech, byl několik let (8) součástí mašinérie zodpovědné za největší světovou produkci kokainu. Vysvětluje mi dopodrobna proces od najímání celých vesnic s plantážemi, sázení, sklizeň, různých druhů postavení v hierarchii procesu, lukrativitu té či oné funkce, přístup narkomafie k lidem a nepsaná pravidla. Nechává mě doslova sedět na zadku. Jde o zcela jinou verzi, kterou si médiemi zmanipulovaný člověk může představit. Narkomafie platila bezproblémově a dobře, nechávala volnost mezi pronajatím vlastních pozemků nebo vlastní kontroly sázení a sklizně za větší profit, nikoho netyranizovala a nešikanovala, nikoho nenutila zapojit se. V určité období prý cena banánů v Kolumbii šla nahoru kvůli nedostatku pracovních sil, které masově dávali přednost pracovat pro výrobce kokainu, kteří platili mnohonásobně víc. Narkomafie léta dokonce neoficiálně `spolupracovala` s vládními vojsky (čili s vládou obecně), medializované `úspěšné dobytí` laboratoří v horách s `pár` kily drogy a občasným obětním beránkem, byly vše dopředu připravené a oběma stranami odsouhlasené strategie. Vysvětluje mi, jak vojáci obou stran pili ve stejných hospodách, a že k mnohem krvavějším konfliktům docházelo mezi najatými žoldáky jiné frakce mafie, pokoušející se o kontrolu dané oblasti, kolikrát i za použití težké vojenské techniky. Kokain znamenal peníze, peníze přitahují moc a moc je kontrolovaná zbraněmi. Droga, jejíž produkce živila jeden celý ekonomický systém, byla přísně zakázána komukoliv, kdo pracoval pro narkomafii a nejen kokain, i marihuana a další drogy. Vše tabu. Pouze alkohol byl dovolen. Kdo byl přistižen s drogou, měl do rána na opuštění vesnice, jinak druhý den zmizel. Stejné neznámá byla vlastní proměna koky v kokain ve střežených a tajně lokalizovaných labolatořích. Pronajatí vesničané nepokládali otázky a kdo měl moc zvědavé oči, nebo začal vědět příliš, většinou záhadně nebo veřejně zmizel. Také mi vysvětlil, že moc narkomafie v Kolumbii je pasé. Současná vláda už před léty eliminovala působnost narkomafie do několika posledních horských okrsků na severu země, zlomek jejich dřívější vlivnosti a moci. Toť slova Cézara bystrého indiána, bez vousů, manžela Cecílie indiánky.

Rozdělávám oheň v dostatečné blízkosti hamaku v trapné snazne zahnat dorážející moskyty. Budím se několikrát za noc a rozmazávám hejno cucajících komárů na rukou a obličeji v krvavou pastu, krátce sleduji měsíc mezi černou siluetou palmových listů a znovu usínám.

Den patří slunci. Deru se strmou stezkou často zatarasenou obřimy balvany a pasážemi, které se dají prolézt jen po čtyřech. V tropickém vedru a vlhkosti se nedýchá nejlíp, ale v tom se přede mnou otevře atraktivní scenérie. Krásné pozadí mladé ženy pomáhající ve výstupu starší dámě. Obcházím je, trousím pozdrav a když se o pár metrů dál ohlédnu, můj pohled se zkříží s pohledem této krásné kolumbijské dívky, jejíž příjemný obličej se leskne potem, což ji kupodivu přidává na přitažlivosti. Její oči jsou velmi seriózní a náš pohled vydrží o pár vteřin déle, než by měl, aby mohl vypadat nevinně. Později, zatímco se zapisuji do vstupní knihy do indiánského Pueblita, se za mnou objeví ona. Náš rozhovor je krátký, ale plodný. `Kde stanuješ?` `V Arrecife.` `Já taky, v pět u skály na pláži?` `OK.` A klikatou stezkou zpět na pláž tropickým porostem se usmívám pěkně doširoka.

Alejandra možná má 18 let, ale svou moudrostí mě přímo šokuje. Mít její pohled na svět v mých osmnácti, možná jsem nemusel utíkat z rodné země jako štvané zvíře do 5ti letého nuceného exilu. Její oči mají špetku smutku i když se bavíme o věcech veselých, jako kdyby už stihla pochopit, že svět krásné místo, ale i nemilosrdně manipulované divadlo pro hladové krky davů. Cítím se s ní jako s dlouholetým přítelem, kterého jsem roky neviděl. Z hlediska reinkarnace je to dost možné, říkám si. Náš první polibek jako by nechtěl skončit. Až znovu otevřeme oči, věčnost později, obklopuje nás noc, kterou vítáme žárem naší vášně. Ruku v ruce se odebíráme na liduprázdnou pláž na druhém konci Arrecife. Milujeme se pod hvězdami této divoké země, jako bychom byli sami na světě, jako kdybychom se znali léta, s něžností i vášní. Poté co navštívíme rodinu Alejandry v kempu, snažíme se vypadat nevinně, je jí dovoleno doprovodit mě k mému izolovanému hamaku. Milujeme se podruhé pod palmami, v pokoji milostivé noci, s obličeji Cézara a Cecílií v ráži plamenů jejich ohně co by kamenem dohodil. Usínám v klidu navzdory ůtoku několika regimentů komárovců. Před úsvitem mě budí Alejandra. Přišla se rozloučit, odjíždejí brzo ráno. Měníme kontakty a slibujeme si schůzku v Bogotě, kam mám namířeno a kde Ale bydlí.

S partou třech kolumbijských kluků necháváme bahno deštěm zahalené Tayrony za námi, zmožení namáhavým postupem rozbahněnou stezkou odpočíváme v putyce poblíž zastávky busu zpět do Santa Marty a cpeme se sýrovými arepas, kolumbijskou specialitou. O pár hodin později už smýváme pot a bahno na přelidněné, ale krásné pláži Rodovero. Se Santiagem plaveme daleko za povolený limit, chceme doplavat až k luxusně vypadající jachtě a nechat se pozvat na palubu, ale zastavuje nás pobřežní hlídka poprvé no a pak méně slušně podruhé nás posílá zpět do patřičných mezí. Doslova proplaveme den. Santiago je skvělý plavec a je pro každou klukovinu. Se západem slunce se propašujeme do hotelu u pláže, kde se načerno sprchujeme před naší noční cestou busem- já do Bucaramanga, Santiago do Medellin.

Horský kaňon Chicamocha, malebná vesnička San Gil, s kamennou architekturou a pohledným centrálním náměstíčkem s parkem, večerní posezení na lavičče poslouchám hrát indiány hudbu z jiných dob a sleduji překrásné kolumbijské ženy procházet kolem. O půlnoci nasedám do nočního expres busu do Santa Fe de Bogota. Málem se poperu s partou debilů, kteří se baví způsobem neandrtálské tlupy, ale po několika mrazivých hodinách a nesčetných horských serpentinách, které mě v sedačce hází ze strany na stranu ráno konečně vystupuji v hlavním městě Kolumbie, ležící 2600 m nad mořem. Promrzlý na kost fasuju příděl toaletního papíru za 100 pesos, konám potřebu a čistím si zuby v namačkané toaletě na autobusáku. Další dobrá duše z Couchsurfingu Clara mě zanedlouho vyzvedává autem a veze mě do domu rodičů, přímo k snídani. Velmi velmi pohostiní lidé. A tím začíná moje skvělá zkušenost s Couchsurfery z Bogoty, díky kterým odkládám můj let do Peru o týden později. Clara má dvě skvělé děti, holčičku a kluka, kteří by mohli z fleku na front page dětského modeling časopisu a méně skvělého ex manžela, který mě studuje pohledem chirurga na zhoubný nádor. Nemám mu to za zlé.

Couchsurfeři z Bogoty jsou organizovaná parta skvělých lidiček, kteří pomáhají nejen cestovatelům, ale i bezdomovcům této antiplano metropole. Každou středu se scházeji na stanici Las Aguas s velkými termoskami teplého čaje a igelitkami plnými sladkého chleba, který štědře rozdávají lidem ulice, kteří už je dobře znají. Za srdce beroucí podívaná. Mnozí bezdomovci jsou hrdí lidé bez známek pokory a smutku, jsem překvapen. Potom se jde kalit a trsat do staré čvrtě Candelaria, s úzkými kamennými uličkami a koloniálními domečky jako z komiksu, zkrátka paráda.

Znovuschledání s Ale je intenzivní záležitost. Nechce se mi věřit, že tahle černovlasá tygřice na sametových podpadcích, v přilehlých džínech a slušivou koženou bundičkou je moje Ale z lesa. Je naprosto neodolatelná. Okamžitě hledáme levný motel a utěšujeme náš vnitří oheň. To se stane naší denní rutinou. Jsem pozvaný na večeři do rodinného kruhu a poznávám lépe její sestry a kluka mého věku, který žije s padesátiletou matkou Alejadry. Vůbec se mu nedivím. Maminka vypadá na 35 a je vtělením smyslnosti. Alejandra má plány začít intenzivně studovat angličtinu, v Kolumbii stále poněkud exotický jazyk, a vycestovat z Kolumbie. Od mého odletu z Bogoty uběhlo 7 měsíců a jako nějaké záhadné znamení jsem měl Ale před pár chvílemi online, zatímco jsem psal odstavec o ní samé...a víte co? Bavili jsme se anglicky a Ale brzo vycestuje do států. Od začátku jsem věděl, že Ale je nejen dívka neobyčejné moudrosti, ale i dívka činu. Stali jsme se dobrými přáteli, bez hloupých slibů, navzájem se respektujíc.

Bogotá mi připravila ještě jedno nečekané znovushledání. Sigi je Rakušan, se kterým jsem se potkal v Riu. Naše vzájemné počáteční antipatie přerostly v opravdové kamarádství a Sigi se stal na několik týdnů můj věrný sparing partner na vymetání podniků v Copacabaně, Ipanemě a Lapě. Když mi napsal, ať se nachystám na jeho přílet do Bogoty, nemohl jsem tomu věřit. Sigi si nechal narůst vousy, což mu podle mě neslušelo, ovšem kolumbijské kočičky se mnou zjevně nesouhlasily. Při naší úvodní přivítací kalbě se jich po Sigim, v rytmu regetonu, plazilo hned několik naráz. V záři stroboskopů vypadal jak Ježíš oblopen omámenými stoupenci. Představil jsem Sigiho Claře a Alejandře a podnikly jsme společný výlet do Neusy, překrásné přírodní rezervace pár hodin jízdy od metropole. Odletěl jsem z Kolumbie do Peru dřív než Sigi a po pár týdnech mě čekalo další příjemné překvapení. Nelezlo to z něho snadno, ale Sigi se mi svěřil, že měl milostnou aféru s Clarou a že se oba zamilovali natolik, že plánuje návrat do Kolumbie, protože chce zjistit, jestli je Clara `ta pravá`. To byl leden, ale určité věci se časem němění. Se Sigim jsem mluvil předevčírem (konec srpna). Už půl roku je zpět v Evropě, dře jak Bulhar pro Němce, které nemá rád, ale do odletu do Kolumbie mu zbývají už jen dva měsíce. Miluju spojovat lidi ve jménu lásky!!! :-) All the best brother!

S Kolumbií jsem se rozloučil v doprovodu Ale na letišti El Dorado. Když jsem já a moje nově v bazaru za skělých usmlouvaných 120 tisíc pesos koupené housličky prošly nesčetnými kontrolami a nechali jsme Alejandru, která dle slibu neplakala, za námi v odletové hale, jejíž proskléné stěny byly pokryty potůčky studeného nočního deště, přemýšlel jsem, jesli neopouštím teplé místo u kamen pro blátivou louži. Ale to už je příděl toulavých vlků, kteří nežijí v pokoji, dokud neobjeví další místo na naší matičce Zemi. Na řadě bylo Peru.