3000 km napříč Novým Zélandem - jižní ostrov

Teplé světla benzinové pumpy ve tmě zahaleném Pictonu. Město má tuhle noc zvláštně morbidní atmosféru. Tankuju a v roušce noci nabiram smer Abel Tasman national park. Je mi jasne, ze kvuli tme propasnu nadherne scenerie Richmond range, ale cas tlaci a za 11 dní se zkratka neda na Zelandu videt vse. Prespavam ve fantastickem backpackeru pobliz Havelocku: pokoj jen pro me za 18 dolacu a sprchy zdarma (casto byvaji na mince) a rano se mi jeste dari ulovit dve kavy v kuchyni zdarma, za pokec se sympatickou kucharkou.

(Pokud čtete tento cestopis jako první, vraťte se na předcházející cestopis 3000 km napříč Novým Zélandem - severní ostrov)

Prvni den na jiznim ostrove. Plny ocekavani postupne davam za pravdu vsem tem, kteri mi licili jizni ostrov jako neco kouzelneho. Nadherne scenerie, cesty protinajici zelene kopce a lesy, kde jen zridkakdy potkate lidskou dusi. Jizni ostrov je v porovnani se severnim neosidleny a to mu dodava dalsi kouzlo.

Parkuji v centu města Nelson. Při otevírání dveří mírně ťuknu do vedle zaparkovaného auta. Nekonstatuji žádnou škodu tak se pomalu odebírám na mou pochůzku kolem města. V tom se ze sousedního auta vyřítí rotčílená žena a křičí, že jsem ji právě odřel auto. Názorně mi ukazuje milimetr čverečný odouplé barvy na zadním blatníku. Prohlížím si její vehikl a ptám se jí, jestli to má být vtip. Stroj má minimálně dvacet let a je zcela pokryt šrámy a rezem. V bezprostřední blízkosti mnou způsobenou ``tečkou`` je asi 5 odřenin několikanásobně větších rozměrů a hrana blatníku je v pokročilém stádiu rozkladu. Bohužel to myslí vážně. Nechávám ji hysterčit a chystám se k odchodu, ale k mé smůle tato akční žena a její adolescentní syn zastavují kolem projíždející auto policie gestikulací podobající se svědkům brutální vraždy. ``To se mi snad zdá``, běduju v duchu. Důstojník je vysoké chlapisko s šedinami a neprůstřelnou vestou. Trpělivě naslouchá nářku ``Viktorky``, měří mě svým protínavým pohledem a ptá se mě jestli přiznávám svou chybu. Jsem už docela dopálený, tak mu odpovídám, že je to ``fucking`` přehnané a že asi změním názor na Kiwíky, které jsem měl doposud za ``super cool`` lidičky. To ho trochu dobírá, vytahuje notes a checkuje můj řidičák a doklad o pojištění a pronájmu auta. Viktorka nepřestává skučet a její synátor hraje druhé housle. Sympatický policista Šedivák mi dává kázání o přiznání vlastní chyby, což příjímám a bere si mě bokem. Následuje brilantní rozhovor:

Šedivák: ``Hele, nechce se mi kvůli tady té prkotině otvírat spis. Máš u sebe deset babek?``

Já: Šmátrám v kapse. ``Sakra, mám jen dvacku a tu jen tak nepustím. Stejně mě ta babizna bude chtít obrat o víc``

Šedivák: ``Hoď se do klidu a připrav se na omluvu, já je zpracuju``

Šedivák utišuje hořekování poškozené rodinky a prohlašuje, že jim chci něco sdělit. Vyzývá mě pohledem a já ze sebe sypu tu ``nejúpřimnější`` omluvu hodnou nominace na oskara, přiznávám svoji chybu a mistrně si sypu popel na hlavu. Policista se staví čelem k nim a prohlašuje, že moje omluva je dobrým krokem a že by tímto rád celou událost uzavřel. Pod jeho drtivě upřeným pohledem k mému úžasu akné klučina přijímá stisk rukou a akceptuje moji omluvu. I Viktorka se po chvíli připojuje a super policajt nás naposledy měří pohledem a loučí se se mnou varováním o zacházení s cizím majetkem a nepatrně šibalským úsměvem na rtu. Od té chvíle zbožnuji novozélandskou ruku zákona!:) Na konci Richmondu beru stopare do Montueky, kam mam stejně namireno. Klusá vedle cesty se svým směšným kartonem s nápisem Montueka a vlajícím vlnitým hárem. Je to prvni palestinec, ktereho jsem v zivote potkal. Velmi velmi sympaticky klucina. Od chvile co se mi sveruje, ze jeho ex snoubenka byla Češka a že naše holky jsou pro něj jednoznačně světové jedničky, nabírá naše koverzace velmi neformální směr. Vypráví historky z Prahy a rozebíráme ženy všech zemí, které jsme navštívili. ``Hele brácho já procestoval celej svět. Jo, je pravda že Ukrainky jsou banda modelek k pohledání, ale je ti to prd platný, když nekdáknou jinak než rusky. Češky jsou sexy, dobrý v posteli, umí se o chlapa postarat a jsou vzdělaný. Brácho češky jsou number one!`` sype ze sebe Wolf se svým legračním přízvukem a já se řehtám jako blázen. Je to exotika, bavit se s palestincem na Novém Zélandu o klubech v Praze. V Montuece vezu Wolfa (jeho přezdívka, kterou si pravděpodobně vysloužil svým vousem a hárem) až do práce, kde mě představuje svým kolegyním. Mám namířeno do nedalekého campingu, kde se chci za doláč osprchovat, protože jsem ráno strávil na pláži za Nelsonem (moře bylo studené, ale sluníčko hřálo a po kratším běhu na pláži voda příjemně chladila), ale Carol, jedna z Vlkovych kamaradek, mi nabizi sprchu u ni doma. Ja vím, zní to promiskuitně, ale kiwici jsou velmi srdečný národ. Carol bydlí přímo u pláže. Je zrovna odliv. Popíjíme pivko a pozorujeme lodi, dočasně uvíznuté na mělčině. Carol je zlaté děvče. Půjčuje mi ručně pletené deky, aby mi dnes na pláži v Marahau, kde hodlám přespat, nebyla zima. Říkáme si "zítra na viděnou" a já startuji nissánka a po kratším bloudění už kličkuju serpentinami stmívajícím se lesem vstčíc národnímu parku Abel Tasman. V jednu chvíli je scenérie tak neodolatelná, že zastavuji a vzdávám holt lesu a západu slunce několika skladbami na moje kolumbijské fidládka. Noc na pláži je chladná, ale pletené deky Carol mě udržují v teple. Ráno se budím tesně před rozbřeskem a nelituji toho. Je odliv a nad zátokou s lodí obklopenou kalužemi je nebe vymalované do surrealistických barev. Čekám, až se slunce vyloupne na horizontu a fotím jednu fotku za druhou. Spokojeně dospávám pár hodin v autě.

Národní park Abel Tasman se rozprostírá na severním pobřeží v poklidných vodách Tasman bay. Hlavní trasa vede lesem podél pobřeží. V četných kličkách zelené stezky obklopené kapradím všech velikostí se několikrát znenadání výhled otevírá na pohádkové pláže s klidnými zátokami smaragdové barvy a horizontem posetým zelenými ostrůvky. Pokračuji ostrým tempem 2 hodiny až do Anchorage bay, kde usínám na opuštěném konci světle okrové pláže zakončené mořem vymodelovanými skalami.

Zbývající dny na Novém Zélandě nabírají pravidelný rytmus. Razím svou cestu na jih západním pobřežím, které je samo o sobě monument přírodní kráse. Řídím většinou do desáté hodiny, zahalen liduprázdnou nocí, levou rukou šmátrám po plechovkovém pivu pod sedadlem, srkám jedno, dvě, tři a nechávám mysl toulat se vzpomínkami na přátele, bývalé lásky, rodinu a nostalgii života. Tyhle noci za volantem, uzavřen do vlastního světa v šumu radiových vln špatného příjmu, kdy moje světla krájí tmu statisíce let starých lesů a údolí, ve mě zanechávají pocit osamocenosti, která jakýmsi zvláštním způsobem není laděná do smutné tóniny. V těchto chvílích vím, že jsem sám na světě a temné lesy kolem zpívajíc dávají za pravdu. Na druhou stranu cítím, že ačkoliv kráčím sám, nikdy ne osamocen. Usínám sám ve studených pokojích bez jasné vidiny zítřku, odevzdán přítomnosti. Rána přináší jiný svět plný barev, který mě nad kouřem z šálku kávy vytrhne ze světa nostalgie a přistávám přímo v dimenzi obdivu a vděku za Boží dílo, které můžou mé oči zadarmo pozorovat.

Cestou do Queenstown zastavuji v Paparoa National park, kde prošlápnu tři kratší trasy jejichž krása bere dech. Jmenovitě Pororari river track (stezka podél řeky obklopené skalami a svahy porostlými divokou vegetací), Fox Glacier- ledovec, přístupný skrze rovinaté řečiště lemované skálou s vodopády a mořem vymodelované jeskyně a průduchy prskající gejzíry z vln prohnaných přes skuliny ve skalách. Posledně jmenovaná pobřežní trasa nese deskriptivní jméno ``Pancake rocks and blowholes``.

O něco jižněji objevuji Franz Ferdinand (další z ledovců) a jezero Matheson, kde potkávám český pár, se kterými vedu kratší diskuzi na téma arogantní chování německých turistů neodpovidajích na pozdrav a dvě chilské holky, které šokuji a potom rozesměju reakcí ve španělštině na jejich hlasitý rozhovor na téma ``jak směšně její novozélandský přítel vyslovuje její jméno``. Dáváme se do řeči, jako obvykle mi znalost jejich jazyka umožňuje rychlé sblížení, ke kterému by zajisté nedošlo, kdybychom se bavili v angličtině. Měníme si emaily, loučíme se. Můj rychlý postup na jih zpomalují jen úzké mosty s jedním jízdním pruhem.

Za městem Haast se dálnice odkloňuje od pobřeží a krajina se mění. Nejdříve kličkuju nesčetnými serpentinami lesem vedoucím k průsmyku Haast a poté se přede mnou otevírá nekonečné jezero Wanaka. Ženu nissánka co to dá a kolem desáté vyčerpán vjíždím do Queenstown, město s reputací vynikajícího nočního života. Je trochu problém sehnat ubytování, ale nakonec se mi daří získat lůžko v backpackeru poblíž centra. Ráno svítí slunce, kreslím pár skic v přístavu na břehu jezera Wakatipu a v prvních odpoledních hodinách se loučím s nejjižnejším bodem mé cesty a zahajuji můj postup na sever, k mé finální destinaci: Christchurch.

Až do Cromwellu mi dělá společnost stopařka, která mě zpočátku pozorovala s krajní nedůvěrou , ale postupně roztává a sype ze sebe svůj životní příběh. Její lesbicky orientovaná sestra zapříčinila krutý nátlak jejich rodičů o zplození potomka čistě na její osobu. Stěžuje si, že dítě zatím nechce, potřebuje přeci vybudovat kariéru! Počáteční obavy z mé maličkosti nechápu. S postavou středně velkého dinosaura a předloktím jak moje stehno by mě pravděpodobně uzemnila levačkou a v sedě. V duchu si představuji wrestelera, který bude schopen oplodnit tuhle kouzelnou slečinku a empaticky sdílím její nechuť reprodukce.

V druhé půli odpoledne, opět sám a o sto kilo lehčí, odbočuji ze silnice č.8 na severozápadně nasměrovanou 80ku a ženu mého japonce s plynem na podlaze vstříc královi jižního ostrova. První pohled na jeho zasnežené vrcholky se mi naskytnou z patesátikilometrové vzdálenosti, ve které se naivně snaží kamuflovat svůj královský status.

Nepřetržitě přes povolený rychlostní limit a velmi blízko maximální konstrukčně možné rychlosti mé kocábky protínám ``osmdesátku`` ke sklánějícímu slunci, jako magnet přitakován k pilovité siluetě hor zařezané do sametu oblohy. Pár kilometrů před koncem cesty už zastavuju každou chvíli a fotím nezapomenutelné momenty královského dvora. Tak to je on, Aoraki neboli Mount Cook. Jeho Maorské jméno mi připadá výstižnější než to evropské, vzdávájící holt Jamesovi, který před dvě a půl stoletím obeplul ostrov. Aoraki- Napichovač mraků!!! Kolonizátorům chyběla maorská poetičnost. 3754m vysoký vrchol obklopen svými dvorními a pokrytý ledovci v teplém světle zapadajícího slunce vzbuzuje úctu.

Vytahuju skicák a hbitě črtám v paprscích rychle zapadajícího slunce. Spokojeně večeřím co kufr dal: chleba, salát, okurka, salám, rajčata, sýr a vše splachuju Heinekenem. Po celou dobu nespouštím z očí tuhle nádhernou scenérii. Ještě šplhám na menší horu poblíž, mimo turisticou trasu, což mě stojí pár šrámů, ale slunce už se schovalo za impozantní oponu hor, tak se deru trním zpět k autu. Jelikož tradičně letím co to dá, netrvá dlouho a ocitám se zpět na ``osmičce`` a pokračuji na jihovýchod. Zastavuji jen kvůli focení a po jedné takové zastávce si uvědomuji, že si to ženu už několik minut po pravé straně silnice. ``Debile, přestaň snít a třebas I zpomal``, nadávám si. Jestěže nikdo nejel v protisměru. U jezera Tekapo mě ze sedadla katapultuje zápád slunce, jakoby někdo bochánky obláčku zespodu rozžhavil do červena.

V Geraldine nepochodím s ubytováním. Paní chce za bed and breakfast 70 babek a pak mě tiše pozoruje za oknem, jak si před odjezdem vytahuju z kufru pivko. Už je pozdě, ale zadaří se mi až po delší chvíli v holiday parku značeném tři kilometry od cesty. Naštestí se na recepci svítí a za dvacku fasuju klíče od luxusní ``cabin``. V kuchyni nalézám misku se středně jetými broskvemi s cedulí: Free. Ha, darovanému koni na zuby nehleď, říkám si a večeřím 8 potlučených broskví.

Po celou dobu mého brázdění napříč Zélandem jsem měl výborné počasí tak se ani moc nezlobím, když mé poslední dny u protinožců ubíhají pod mraky, deštěm v doprovodu chladného větru. Bloudím v centru Christchurch, největší město na Jižním ostově. Po dlouhých dnech v srdci magické přírody mám trochu problém držet krok s hektickými křižovatkami, jednosměrnými ulicemi a rušnými silnicemi s několika jízdními pruhy. Nechávám se vláčet hlavním dopravním tahem a přemýšlím kde zakotvím na noc. Jako obvykle, když nedovolím obavám vstup do mé mysli, mi vesmír vše zařídí. Bezmyšlenkovitě parkuju v centru a všímám si, že co by kamenem dohodil je cedule YHA hostelu. Je na mě sice až příliš moderní, ale cena je solidní, tak platím jednu z posledních volných postelí v pokoji pro 4. Večer trávím u PC korespondencí a v tom se mi v koutku zorného pole zjeví profil povědomé hlavy. Ne, to není možné- Nicholas!!! Tak tohohle francouze a jeho přítelkyni jsem potkal poprvé v Riu de Janeiro při kalbě v Ipanemě, poté v letadle do Salvadoru, kde jsme spolu strávili den a noc, načež jsme do sebe vrazili o 3 měsíce později v ulici v Cuzco, v Peru no a jako by toho nebylo dost, opět se mi plete do cesty o pár tisíc kilometrů dál. Neuvěřitelné!! Má mi snad tenhle tvor předat nějaké důležité poselství? Srdečně si třepeme pravicemi a dáváme řeč. Po chvíli se objevuje jeho přítelkyně, líbá mě na tvář a táhne Nicholase ke stolu s večeří. Svět je zatraceně malý, usmívám se.

Můj poslední den na Zélandě se mračí šedivě, ale nenechám se odradit. Kecám s šedesátiletým černochem na pokoji zatím co balím bágly. Vypadá na pětačtyřicet a oblíká se jako 18ti letý backpacker. Klube se z něho totální dobrodruh a bohém, na cestách už desítky let. Dává mi drahocené typy na mou příští cestu po Státech, Mexiku a střední Americe. Denisův (jeho jméno) akcent je jako z filmu o otrocích a jeho úsměv pod pletenou čepicí nenechá nikoho chladným. Předávám klíče na recepci, bágly v lockeru a naposledy startuju mého milovaného nissánka. Mám ho vrátit v půjčovně kolem poledne. Jedu do Littletonu, kde si dávám super kafe v super kavárně s ohněm v krbu, vysokým stropem s dřevěnou střechou a rezavémasivní kovové krabici podobající se obří peci uprostřed sálu.

Sjíždím pobřežní cestu a naposledy se kochám pohledem na Novozélandské zátoky a zelené kopce. Zcela zbytečně pucuju auto, vystresovaný šrámem na dveřích, jehož původ mi je neznámý a promýšlým story, jak ho efektivně zneviditelnit. Sympatický starší pán v auto půjčovně zkoukne auto jen letmo, úsměv neopouští ani na chvíli jeho klidný obličej a prohlásí: ``olrajt kámo, vypadá to oukej. Měj krásnej den.`` ``Nemám nic podepsat?`` Ptám se vyjukaně. ``Ale co tě bere, kámo, take it easy!`` Radostně vyšlápnu směr centrum, po cestě zakotvuji v shopu s hudebními nástroji a trvám na vyzkoušení překrásné violy. Zavírám se ve zkušební místnosti a pohladím struny téhle krásky. Zvuk se nedá popsat. Zapomínám na čas a splývám s nádhernými tóny. Jakmile se dostanu z tranzu zjišťuji, že už hraju půl hodiny, tak s těžkým srdcem vracím nástroj a předstírám, že ho brzy koupím, ačkoliv moje peněženka se mi tiše směje. Toulám se po městě, kupuju si knížku v antikvariátu a zeleninu v supermarketu. V hostelu už bych si měl jen vyzvednou věci a zmizet, protože nemám zaplacenou další noc, ale letadlo mi letí až v sedm ráno a chci strávit v teple co nejdéle, tak se plížím kolem recepce a vařím si výbornou a zdravou večeři v luxusně vybavené a prostorné kuchyni. Pokukuje po mě pěkná Francouzka, tak ji zvu, ať povečeří se mnou, což kupodivu přijímá. Navzdory mé averzi na Francouzky, vypěstované běhěm mého šestiletého pobytu u šnekožroutů, je Aude příjemná holka. Přidává se Steve, Angličan co taky míří do Melbourne, a společně skolíme pár piváků. Kolem prochází Denis s úsměvem jak rohlík na jeho baculatých tvářích a obdivuhodným předkusem a hlásí mi: ``Hej brácho včera večír kontrolovali jestli všichni ve společenské místnosti maj klíče od pokoje, aby se zbavili ilegálních přenocujících (můj případ). Kdyby něco klepni na dveře a já ti půjčim můj klíč, no worry!`` Děkuju a zvu ho na pivko, což odmítá, prej už je nadrátovanej dost.

V deset opouštím YHA s oběma bágly a fidlátky. Pomalu mířím na náměstí, odkud mi jede noční bus na letiště, kde hodlám strávit zbývající hodiny do check-inu. Na náměstí narážím do dalšího čekajícího, který má stejné plány jako já. Dávám mu banán, on mě jogurt, vegetíme na lavečce, klábosíme a snažíme se ignorovat kosu. Gerome je opět Frantík, ale prvotřídně milý exemplář. Píše hromadu pohledů a popisuje mi svou práci na farmě: dojení krav v 5 ráno, 14ti hodinové šichty, 7 dní v týdnu, bez žen a vnějšího světa. Krávy, ovce, studená postel. Obdivuji ho a dávám mu další banán. Poslední bus nás nechává na letišti, máme štestí, terminál je otevřený a stěny jsou lemovány nám podobným tulákům ve spacácích. Na zemi je navíc koberec, paráda. Vytahuju spacák, nastavuju budíka na 5 ráno a přeju dobrou noc Geromovi, který je ponořen do psaní své hromady pohledů. Ráno se budím rozlámaný, ale v teple. Gerome propsal celou noc. Maniak. Půlka Francie se může těšit na pohled. Měníme si maily a míříme každý na svůj let. Já do Aucklandu odkud letím dnes odpoledne na Fiji a on do Perth, jihozápadní australské metropole. Dospávám na Aucklandském letišti krušnou noc a o pár hodin později už sleduji Zéland z okénka letadla, zatímco mi exoticky vypadající letuška v havajské košili servíruje džusík. Život je jedno velké dobrodružství, usmívám se pro sebe. Zatím netuším, že mi na letišti na Fiji ministerstvo zemědělství vyhodí moje ovoce a pracně připravené sendviče :)