3000 km napříč Novým Zélandem - severní ostrov

Po čtrnáctihodinovém letu ze Santiago de Chile se naše letadlo dotklo přistávací plochy v Aucklandu, největší novozelandske metropole na severním ostrově. Přechodem časové linie jsem ztratil celý den. Vylétal jsem z Chile 20.března večer a přistál jsem na NZ 22.března brzo ráno. Vzhledem k tomu, že můj pobyt na NZ jsem byl nucen zredukovat o celý týden, kvuli zdržení v Jižní Americe, nebyl jsem z časového posunu zrovna nadšen.

Letišě bylo ve 4 ráno liduprázdné a pasová kontrola proběhla v klidu. Ministerstvo životního prosředí mi zrentgenovalo bágly a zadarmiko mi důkladně umylo podrážky bot, které se pohybovaly na půdě cizího lesa, eventuálni riziko pro jedinečnou novozélandskou faunu a flóru. To se mi líbilo. Vrátili mi je za pět minut čisťounké a zabalené v igelitu. Já věděl, že se nemám párat s jejich čistěním po tůrách v Patagonii!

V klídku jsem se oholil a umyl na letištních toaletách, vybral novozélandské dolary z bankomatu a usadil se na zastávku autobusu, jehož první ranní linka mě měla za půl hodiny nabrat a dopravit do centra. Po šesti měsících v Jižní Americe bylo nezvykle příjemné platit za vše kreditkou, třebas i za lístek na autobus. Přifrčel bus, jehož na první pohled řidič byla nakonec řidička, ačkoliv tahle rodilí Maurka měla víc svaloviny a pravděpodobně i výšky než já. Poprvé zakouším vřelost zdejšího obyvatelstva. Lidé pozdraví, zeptají se jak se máte, a v tomhle případě také na jakou adresu mám zamířeno, načez mi vysvětlí, kde bude nejlepší, aby mi zastavila. No a nakonec dodá, ať si klidně dám šlofíka, že mě vzbudí. Nějak mi uniká společný jmenovatel s řidiči MHD u nás. Letmo mi hlavou proletí vzpomínka když jsem jako osmiletý klučina dojíždel páteční odpoledne 10 kou na tabulák do lidovky malovat a řidič staré harmoniky Ikarus byl pokaždé stejný, strach vzbuzující cholerický padesátník. Jeho specialita byla zavírat před nosem dobíhajícím, okříkovat cestující, rozjíždeť se na plný kotel ještě předtím, než si důchodci stačili sednout a řezat zatáčky takovou rychlostí, že slabší povahy, které se udržely na nohou, bledly nebo nahlas vzdychaly. Pokaždé když se s prásknutím otevřely dveře a paprsky světla proťaly kužely prachu nad strmými schody, měl jsem pocit, že zdolávám bobříka odvahy.

Shirley me vyzvedává pod Sky Tower, nejvyssi budovou ve meste (podle google dokonce i nejvyssi clovekem postavena struktura na jizni polokouli) a projíždíme rozednívajícím městem k ni domu, kde jako nahodou chrupká dalsi Čech. Shirley jsem zkontaktoval pres couchsurfing, web, ktery mi na cestach uz nekolikrat pomohl. Zatimco mi Shirley chystala kavu a snidani (muze se nekdo mit lip nez ja?), neplytval jsem casem a zacal obvolavat firmy pronajimajici auta. Ackoliv byla nedele rano, bez vetsich problemu jsem po mensi filtraci nabidky trhu a par telefonatech narazil na tu pravou, ktera mi za 38 dolacu na den prenecha auto i s tim, ze odjedu ze severniho a odevzdam jej na jiznim ostrove. To uz je Jirka vzhuru a dava mi cenne rady o me trase. Stravil na Zelandu nekolik mesicu a zna jej jako sve boty. Opet shoda nahod, na ktere neverim, jez mi tak casto a nalezite pomahaji. (viz: Víra ve Vesmír) Do pujcovny valime vsichni tri. Zpet uz ridim sveho Nissana 1.5l benzín v automatu s Jirkou jako sefem paluby a snazim se nasledovat auto Shirley a nezabit se v procesu rizeni po leve strane a davani prednosti, predjizdeni a vseho ostatniho naopak, coz se mi dari jen s vypetim sil a maximalni koncentraci. Ti lide musi byt silenci, takhle neprirozene se tyrat!

Travime s Jirkou den na plazi 20 km od Aucklandu. Ackoliv neni zadny parak a voda je studena, prave zacal podzim, slunce spaluje. Ozonova dira nad Oceanii a Austalasii neni jen abstraktni pojem. Lehnout si na slunce bez vysokofaktoroveho opalovaci kremu nepripada v uvahu. Koncem odpoledne se vracime do domu Shirley, kde bleskove finalizuji trasu na mape, loucim se s posadkou a plny obav vyrazim SÁM A PO LEVÉ STRANĚ SILNICE do víru neznameho mesta v nezname zemi.

Ackoliv jsem spravny smer na dalnici nabral az na potreti a moje premiérová jízda, obzvlast potom, co padla tma, byla zkouska odvahy a vypeti nervu, prvni noc jsem se bez uhony dopravil na poloostrov Coromandel a prespal na lesnim odpocivadle pobliz mestecka Tairua. Spal jsem na trave na zacatku lesa. Probudil jsem se s busicim srdcem, kdyz se z koruny stromu nade mnou ozvalo nepratelske vrceni, nebezpecne blizko. Malem jsem si plkl do kalhot a ve spechu nahmatal moji prirucni lampu na rucni pohon. Kuzel svetla rozsvitil dve oci selmicky podobajici se myvalovi usidlene na vetvi par metru od meho stanoviste. Svetlo ji vubec nevylekalo, ani naznak hazeni kamene, naopak zintenzivnilo vyhruzne vrceni. Spesne jsem v lese posbiral par vetvi a konečně se mi podarilo agresora zahnat. Rychlost, s jakou preskakoval ze stromu na strom me presvedcila ke straveni zbytku noci v aute.

Chladne rano v zamlzenem aute. Rozproudim krev par kliky a drepy a pokracuji v ceste smerem k Hot water beach. S potesenim konstatuji, ze rizeni na leve strane uz me nestoji tolik usili. Zanedloudo parkuji pobliz plaze s horkymi prameny. Je sice priliv, ale i tak si na chvili ohrivam nohy v pramenech termalni vody, ktera proudi do der vyhrabanych navstevniky primo na plazi. O par kilometru dal parkuji pobliz Cathedral Cove, pravdepodobne jedno z nejkrasnejsich mist na poloostrove Coromandel. Cathedral Cove je krasna plaz s piskovcovymi skalami. V jedne znich je pruchod podobny starobyle brane, skrz kterou je vyhled na dalsi plaz se skalnatymi útvary vymodelovanými mořem. Pobřežní cesta vedouci na tohle magicke misto skyta nadhernou panoramickou podivanou.

Obedvam v trave s impozantním vyhledem na moře improvizovaný sendvič z mých zásob a zapíjím ho rajčatovým džusem.. Nabírám směr jih a zastavuji trojici mladých Němců stopujici u cesty, a diky tomu ziskavam dalsi informace o mistech k videni na me ceste po dalnici 1 do Wellingtonu. Jen pro korektní představu: když používám slovo dálnice, jedná se ve většině případů o solidní meziměstské silnice bez středových bariér a majoritně s jedním jízdním pruhem v každém směru. O par hodin pozdeji parkuju můj stroj u pláže v Tauranga, jejiz hlavni atrakci je hora Maunganui. Konec odpoledne travim na vodopadech Okara. Okolni krajina me inspiruje natolik, ze vytahuji housličky a venuji prirode kolem nekolik sonat z meho omezeneho repertoaru.

Nabyty pozitivni energii zenu muj stroj dal na jih. Nocuji na parkovisti pred vesnickou Whakapapa, informacni centrum narodniho parku Tongariro. Noc je ledova, rano se budim ztuhly na sfaltu parkoviste vedle auta. Ztezi se dam do pohybu a parkuju pred informacnim centrem ve vesnicce, kde mi sdeluji, ze pokud chci dnes absolvovat Tongariro crossing track (zrejme nejpopularnejsi), mam co delat, abych stihnul bus, ktery prave nabira posledni lidi na ulici. Nezdvorile jsem usekl prednasku o nutnem obleceni na tuhle trasu, dobíhám k autu, behem tri minut cpu oblečení, vodu, jidlo, opalovaci krem a fotak do batohu a naskakuju do busu, ktery me veze na zacatek trasy. Rano bylo opravdu mrazive a foukal silny vitr, vedel jsem ovsem, ze stoupani me zahreje. Po par metrech jsem zjištuji, ze jsem zapomnel vymenit pametovou kartu ve fotaku a mam ji plnou. Kleju do nebes a s tezkym srdcem mažu vetsinu fotek z chile a přepínám foceni na nizsi kvalitu. Zhruba v polovine trasy potkavam cesky par a jejich slovenskou kamaradku.

Absolvujeme vystup na nejvyssi bod trasy s vyhledem na sopky kolem a ja padim dal mym rychlejsim tempem. Na ceste si ohrivam na kost zmrzle ruce horkymi lavovymi kameny, kolem kterych stoupa syrnaty dym. Tongariro je oblast s aktivni sopecnou cinnosti. Vyhled na azurove modra plesa zasazene v lavovych odstinech sopecnate krajiny hladi oko.

Vydatne obedvam na vetru odvracenem svahu do ktereho se opira slunce a posledni tretinu cesty zvladam velmi rychlym tempem. Chci stihnout bus ve 3 odpoledne, ktery me zaveze zpet do vesnicky. Dari se mi to s minutovou presnosti a pote co smyvam pot na toaletach informacniho centra sedam do meho milovaneho nissanku a opet nabiram smer na jih.

Prespavam v holiday parku v puli cesty do Wellingtonu. Neni lehke najit nocleh pote co se setmi. Vetsina recepci v backpackers (hostely) a holiday parku (komplex s individualnimi kabinami a mistem pro karavany - vetsinou nejlevnejsi a nejkomfortnejsi varianta levneho noclehu na zelandu. Individualni kabina se da sehnat uz od cca 20NZ dolaru) zavírá kolem osmé večer.

Wellington je krasne mesto na jiznim pobrezi severniho ostrova. Jde o dulezity pristav a hlavni spojka namorni dopravy do Pictonu, mestecka na jiznim ostrove. Toulam se centrem, je krasny slunecny den. Zacal podzim a noci jsou ledove, ale dny skytaji dostatek slunicka k zahrati. V informacnim centru kupuju listek na trajekt pro me a nissanka na dnesni vecer a mirim do prirodni rezervace pobliz mesta, jejiz jmeno jsem zapomnel, kazdopadne jde o originalni dilo a myslenku. Novy Zeland ma jedinecnou faunu a floru z jednoho duvodu: miliony let byl oddelen od kontinentalnich utvaru a diky absenci savcovitych predatoru se mohly vyvynout a prezit unikátní druhy ptaku a vodnich zivocichu, ktere nemely prirozene nepratele. S evropskou kolonizaci byl tento vzácně izolovany ekosystem drasticky narusen introdukci kocek, psu, krys a dalsich cizich druhu, ktere zacaly endemicke (puvodni, vyskytujici se pouze na Novem Zelandu) druhy rychle redukovat.

V poslednich letech jsou stale casteji zrirovany uzavrene oblasti, vetsinou na ostruvcich, za ucelem znovunabyti puvodniho ekosystemu. Udoli ve Wellingtonu je jednou z nich- ohranicene plotem aby zabranilo pristup predatorum, s jezerem a kopci pokrytymi lesem. Udrzbari parku se postupne snazi vymitit rostlinne druhy, ktere nepatri k endemickym. Sam jsem byl svedkem party mladiku, kteří vytrhavali ostruziny na brehu jezera. Kdyz uz mluvim o prirode s mirne vedectejsiho pohledu, mohl bych take zminit, ze zhruba 90% rostlinných druhů, které se na Zélandu vyskytují, je endemického původu a pro zdejsi destne lesy, ktere stale pokryvaji podstatnou cast Zelandu, je stomovita kapradina, Ponga (anglicky: Tree fern) typicka rostlina a zaroven predstavuje jeden z narodnich symbolu. Jo, slavny rugby team All Blacks ma zrovna tenhle vespod stribrny list na dresech!

Ve Wellingtonu si kupuju po sesti mesicich kreativního flákání skicak a stvařím prvni kresbicku zatimco cekam v rade aut v pristavu na nalodeni. Nase ferry je obrovska a konfortni.

Opet potkavam moje krajany z Tongariro (uz potreti:) a spolu se Slovenkou Janickou fotime zapad slunce nad morem a klabosime. Vítr je tak silný, že se v některých bodech horní paluby nedá stat. Vylodeni v Pictonu probiha uz za tmy.

Pokračování mé solitární jízdy po Novém Zélandě čtěte v následujícím cestopisu o Jižním ostrově!