Plenér Orlické hory srpen 2008

Přijeli jsme s Pavlem o den dřív než ostatní spolubojovníci, což nám umožnilo rekognozkovat terén, dvakrát zmoknout a namalovat dvě první skicy, které jsem se zdravou dávkou sebekritiky za dva dny přemaloval.

Paní doktorka Jitka de Handlieu, profesor Milan von Gheritch a šelma nesoucí jméno Bořik, jehož antipatie vůči mé osobě vzplanula spontánně jen co mě zavětřil, a které zůstal věrný až do mého odsunu z jeho nově dobytého území, taktéž dorazili už v sobotu. Bořika jsem, v duchu událostí v Gruzii, v zápětí přejmenoval na Borise, za jeho invazní chovaní, což se všeobecně neujalo a Bořik se proštěkal až do konce pod svým ryze psím jménem. První večer jsem neměl náladu na dlouhé povídání u piva, protože jsem dočítal poslední desítky stránek trilogie Royal Assasin, ne že by někdo vyloženě stál o mé neinteligentní přispěvky v umělecky laděném rozhovoru. Konec románu mne zklamal, hlavní hrdina sice nezemřel, ale zestárnout sám s vlkem a nechat jiného chlapa vychovávat vlastní dítě a obhospodařovat jeho matku, mou milovanou? To jsem měl radši zůstat na tom pivě a vychytávat z éteru cenné informace!

V neděli se stádečko začalo sjíždět a večer se už chata hemžila mě neznámými tvorečky, s vyjímkou chlapíka jménem Wolfi, jehož cenný zub a jizvu na čele jsem si pamatoval z plenéru, který pořádal na Střeleckém ostrově o pár měsíců dříve a kterého jsem mylně považoval za sběrače kelímků od piva. O pár dní a pár desítek litrů piva později se mi svěřil, že on mě považoval za Šváchiho bodyguarda-holt nikdy není dost varování před tím zpropadeným halo efektem!

První den masivní malby bylo nebe jak vymalované a my s Pavlem svižným turistickým krokem vyrazili na chatu Adam v jeho služební Oktavii. Sotva jsme vybalili naše skvostné stojany Šváchovic výroby a chopili štetce, přisvištěli manželé Drakusovi Milan s Jarkou, které jsem znal od večerě, při níž jsem rychle pohopil dvě veci: že budu týden hladovět a že Milan je tuze zábavný človíček, jež hravě rozptýlí senzory řvoucí o větší přísun potravy. Den probíhal skvěle. Stihl jsem vyslechnout několik monologů od kolemdoucích na téma malba a ?moje mladé léta?, u poledního pivka s Milanem pana domácího přejmenovat na Popiho (což se naopak ujalo přímo legendárně, ačkoliv ho dodnes podezřívám za to, že mi za to při odpolední návštěvě u mého stanoviště, zatímco jsem nasával, rozšlápl brýle), seznámit se s vdanou leč sympatickou čísnicí, položit základ slušnému spálení kůže neúprosným sluníčkem a namalovat dvě malby Pavlovi oblíbené velikosti i podkladu, které později profesor zhodnotil oním ?mňoooo dobrýýý....na začátek!?, což vyznělo stejně jako: ?prokaž službu lidstvu a spal to?, nicméně naivitu mého mládí nemohl odradit.

Večer byl zasvěcen přednášce paní doktorky, pro mě jedinou přednášku, kterou jsem pro její poutavý retorický styl vydržel až do konce, a poznávání dalších členů posádky. Fenomén Popi byl v tu chvíli už nezvratitelně se šířící.

Další dny probíhali v zápalu malování, toulání se po lese a proměňování mé pokožky v rozpraskanou krustu soli přes den a masivní rehydratací Popiho desítkou po západu slunce. Poznal jsem další kluky, jejichž přítomnost mě těšila večer u piva a kterýchžto kvalita obrazů mne inspirovala, leč trochu frustrovala, v hodiny tvoření. Jmenován budiž Pepa, Dušan a Beďa a Míra (velmi příjemný společník, který toho moc nenamluvil a svou přítomnost prozradil jen občasným odkorkováním lahve, nebo přísunem potravy pro ostatní. Ne nadarmo jsem mu záhy nabídl neplacené místo mého sluhy na cestě kolem světa, bohužel odmítl). Pavel s námi nikdy neponocoval, ale když bylo na dosah a doslech něžné stvoření patřičného vzhledu a věku (ideálně model Šárka), kolikrát se zdržel i do večerníčku a sklopil pár sklenek vína, tváříc se při tom velmi svobodně. Já ho zkrátka obdivuju, jak jsem říkal Dušanovi, je velmi důležité mít i v jeho věku tah na bránu!

Ve úterý jsme s Pavlem a manžely Jarkou a Milanem vyrazili na pevnost Hanička. Sotva jsme vylezli na parkovišti z auta, Pavel beze slova zatáhl námesíčně stojan do pole a jal se malovat betonouvou hroudu, očka se mu při tom jen blýskaly, jako kdyby to Beneš tenkrát nepodepsal a hrouda měla náckobijeckou minulost. Nechali jsme ho v tranzu a vydali se směrem na Haničku. Ačkoliv cesta stoupala jen mírně, Milan mocně funěl a na čele se mu dělali kapky potu velikosti středního Popiho knedlíku. V půlce cesty jsem myslel že neponesu jen jeho stativ, ale celou jeho nemalou osobu. Měli jsme štestí, prohlídka pevnosti zrovna začínala a my se záhy octli v 8mi stupních Celsia a třicet metrů pod zemí. Z dlouhých temných chodeb jsem měl zajímavý pocit, tílko a šorky mě taky zrovna nezahřály, ale představa, že tady to mohlo být, že na stejném místě se před sedmdesáti lety naši zelení mužíci chystali na masivní kosení Adolfovy mašinérie, mi dodávala kuráž a teplo v údech. Zpět na povrchu jsme našli Pavla už mimo tranz s krásnou šedou hroudou na obraze a pocitem ukojení ve tváři. Večeře proběhla v klidu, Popi předvedl mistrovské kličkování naběračkou tesně kolem posledního kousku masa v pekáči, když sem si byl podruhé přidat a Milan vydaným úsilím padl v horečkách za vlast a dva dny jsme ho neviděli, což učinilo naše večeře a snídaně podstatně nudnější a p to hladovější.

Dny utíkaly bez zjevné stopy času shonu města, Markétka s Milenkou jely věrně ve své bílé linii a kdyby bylo v dosahu golfové hřiště, moc by toho asi nenamalovaly. Budiž zmíněno jen pár dalších příhod, které roztepaly klidný Popiho revír. Ve čtvrtek vstal Milan z mrtvých a pokazil nám jeho pohřební hostinu a Dušan byl v temnu chodby a stylově zezadu napaden Bořikem, což by rozhodně pohřební hostina byla, míval by Bořik měl delší nohy, zuby a stisk. Hned druhý den na snídani jsme si z něho utahovali, co mu to visí na krku za pěknou bižuterii, že mu Bořik fakt sluší.

Naše přátelství s Wolfim rozkvétalo, posliněno dennímy rozpravami na téma armáda, útok a přežití. Po šestém pivu jsme nabírali na otáčkách a začali uvažovat, že jsme vlasně ty hranice mohli ubránit s naší partou sami. Wolfiho ranní účes a la Beethoven, když se přikolébal na snídani v hodinu, kdy talíře zely prázdnotou (cca deset minut po jejím začátku) a nebýt jeho drahé Denisky, běhal by po stanovištích nalačno, mám napořád vrytý do paměti a ve chvilkách úzkosti na cestách mě určitě rozesměje ? díky Vlčáku!

Sobotní odpoledne probíhalo ve znamení připrav na naši velkolepou výstavu, vyhlášení cen a tombolu. Málem jsem to všechno prošvihl, protože jsem se jal malovat chaloupku dědy Bibláka a jeho mladí mě vděčně začali zásobovat lahváčemi, což jsem přijal s velikým díkem, ačkoliv na rychlosti mi to nepřidalo. Lidičky z vesnice se hemžily kolem našich obrázků a dokonce jsem prodal pár kousků, nečekaná pocta. Ovšem největší překvapení nastalo, když začal sám velký Popi kroužit kolem mého největšího výtvoru, vyzvídajíc cenu. Optal jsem se odborné i neodborné čety na radu a všichni pravili jednomyslně, ve jménu pomsty za přídělové snídaně a bolestného za jogurty jen pro ty nejrychlejší, měla cena mít šest cifer. Myslím, že Popi měl v plánu cifry dvě a tří másílka k tomu, ale nakonec mě příjemně překvapil a já se na chvíli ocitl mimo kontokorent.

Večerní oslavy byly masivní. Já s Wolfim jsme to vzali pěkně zostra a za pár hodin už jsme pobrukovali útočné písně, které se líbezně linuli z jeho mobilu. Wolfi měl akademickou náladu, tak vylil část svého piva Terezce na hlavu, aby potrhl svůj výrok, že plýtvá svůj talent na špatných tématech. Terezka to vzala sportovně a já byl potěšen, že její lživý výrok o pachu mých chodidel z předvčerejška byl neplánovaně potrestán zásahem shora. Profesor von Gheritch přešel tradičně plynně do němčiny a tím takticky zredukoval svoje osazenstvo na Richarda. Co dodat, plameny plály, lidé zpívali a pili, Dušan dostal cenu bolesti aby se mu jizva lépe hojila a my s Wolfim jsme drtili německé vojska v alkolovém oparu.

Popi se na poslední snídani vyšvihl. Ohřál párky a to ani nemusel sáhnout na život svini za domem. Milan s Jarkou se rozloučili jako první a nebýt mé kocoviny, musel bych zatlačit slzu dojetí, docela mi přirostli k srdci. Loučení proběhlo rychle a až cestou zpět v autě při tiché jízdě s Pavlem jsem si uvědomil, jak moc mi ten týden dal, jak hodně jsem prozřel skrz poznání nových lidí a jejich prací a jak moc se těším na další plenér, který doufám stihnu a kde snad i přednesu mou přednášku o cestě kolem světa, kterou mám zatím v plánu ve zdraví přežít! Děkuji všem z plenéru 2008 v Orlických horách za přínos do mého života. Teď mě omluvte, protože mi Wolfi žíznivě čumí přes rameno a my vyrážíme do levných a ještě levnějších přažských hospod pít na vaši i naši čest!