Rio de Janeiro - první dojmy z Brazílie

No a tak jsem tady, tisíce kilometrů od rodné hroudy. Vlastně už víc jak měsíc! Relativita času je nějakým zvláštním způsobem akcentuována na cestách, bez pohodlí domova. Přistál jsem v Riu de Janeiru 20. září, po jednodenní zastávce v Dublinu, kde jsem navštívil slovenské kamarády a bývalé kolegy z Microsoftu, ale naše zemička mi už připadá jako vzdálená vzpomínka. Rio je hlavní město státu v jižní části Brazílie, který nese stejné jméno.

Velikost a rozmanitost Brazílie je pro Čecha těžko představitelná. Kdybyste roztáhli Českou republiku do velikosti Brazílie, pendolino z Prahy do Ostravy by jelo skoro dva dny. Třeba autobus z Ria do Belemu jede téměř tři dny. Jen do Salvadoru, který na mapě vypadá jako blízký soused Ria se jede 25 hodin.

Rozdělená do 26 státu, Brazílie se majestátně rozpíná po Atlantické části pobřeží jihoamerického kontinentu, z něhož zabírá podstatnou část, více jak 8.5milionu km2, pro vaši představu rozloha téměř celé Evropy. Ne překvapivě sousedí s většinou dalších zemí Jižní Ameriky: Uruguay, Argentina, Paraguay, Bolivie, Peru, Kolumbie, Venezuela, Guayana, Surinam a Francouzská Guayana. Pouze Ekvádor a Chile unikají rozpětí toho monstra.

Brazílie leží na Jižní polokouli, což sebou nese jisté výhody pro Evropany nemilující zimní teploty. Jen co se u nás začne ochlazovat, v Riu začíná přijemné 30ti stupňové `jaro`. Ne, že by tady znali opravdovou zimu. Severnější části Brazílie, blíž k rovníku, je ještě teplejší a oblast Amazonie už rozlišuje pouze období dešťů a období sucha.

Rio de Janeiro ve mě definitivně zanechá stopu. Kdybych měl tohle město sociálních kontrastů charakterizovat pár slovy, použil bych následující: lidé, pláže, rytmus, život, homole.....a tohle se nedá vynechat: ženy a bikiny. Rio je zasazené do pohádkové krajiny horských výběžků připomínající právě cukrářské homole. Z úplné roviny se vypínají prudké, někdy téměř kolmé hnědočerné kamenné stěny do téměř kilometrové výšky, na vrcholcích porostlé divokou vegetací. Na jedné z těchto homolí výsostně rozpíná svoje ruce Kristus Spasitel, Concorvado, křesťanský symbol tohoto města, ne-li celé země. Druhá nejznámější je Pao de Acucar, ležící mezi plážemi Botafogo a Copacabana, zpřístupněná kabinovou lanovou dráhou.

Lidé všech odstínů barev, lidé v neustálém pohybu. V Riu jsem asi poprvé viděl děti odlišných barev pleti hrající si na pláži v naprosté harmonii, bez toho, aby to někomu připadalo `exotické`. Pravda, i u nás jsme dosáhli určitého stupně etnické integrace, Afričan už pro nás není něco nevídaného, nicméně s brazilskou přirozeností se nemůžeme vůbec porovnávat. Neexistuje `typický Brazilec`, alespoň co se vnějšího vzezření týče. Od černo černých až po typicky evropské rysy, přes všechny možné kakaové odstíny, asiaty nevyjímaje, všichni mluví stejně kouzelnou Portugalštinou, která by se měla spíš oficiálně přejmenovat na Brazilštinu, toliko se již nejenom výslovnostně odlišila od své matky kolonizátorky. Podotýkám, že jih Brazílie je nejrozvinutější část země, populace je podstatně více gramotná než severněji od Ria. Zatím jsem si zaletěl jen na týden více na sever, do Recife, ale už to mi stačilo, abych pocítil razantní rozdíl.

Brazilci milují hudbu, tanec a kulturu těla. Český človíček si rychle uvědomí, jak značně zdejší populace sportuje. Přinejmenším co se Ria týče, stačí krátká promenáda kolem pláže Copacabana a nestačíte se divit kolik lidí tu běhá, surfuje, body surfuje, cvičí na `tyčích` nainstalovaných na pláži, hraje volejbal, různě si pinká a samozřejmě hraje fotbal. Sportovní setkání nekončí se soumrakem, nad bílým pískem se rozsvítí světla a honba za mičudou malých prcků nebo starších borců vesele pokračuje dál. Nejzajímavější stránka všeho toho pohybu je ovšem věk účastníků. Zatímco 60ti letý sportovec u nás je spíše raritou, tady jde o běžnou záležitost. Jednou na pláži jsem se dal do řeči se sympatickým `mobilním prodejcem` nápojů (kterých tu kolují stovky) a vyzkoušel si potěžkat jeho dvě masivní kubaje, které vláčí celý den ve 40 stupních neúprosného slunce v několika kilometrech horkého písku, zpívaje při tom svůj prodejní slogan. Sotva jsem je odlepil od země, vážili jako dva pytle cementu. Dal bych mu zhruba 55 let, ale později jsem se dozvěděl, že nedávno oslavil 68.

Byl bych velmi pokrytecký, kdybych se nezmínil o zdejších zástupcích něžného pohlaví, bez zacházení do přílišných detailů, respektujíce ženskou část čtenářů tohoto blogu. Historky citlivější povahy budou eventuálně sděleny na vkusné požádání u piva, pro vybrané publikum hospodské sorty. Pro průměrného evropana nesvětoběžníka je příjezd do Ria kulturně sexuálním šokem. Nechápejte mě zle, nemluvím teď o sexu jako takovém, ale o atmosféře spjatou s ženským tělem, kterou je město nabité. Brazilky rády ukazují svoje velmi kulaté, většinou opálené křivky a to s takovou přirozeností a elegancí, až oči přecházejí. Dvě nejznámější pláže Copacabana a Ipanema jsou přehlídka bikin všech barev, avšak podobného střihu: od klasických tang, které se můžou s trochou štěstí zahlédnout i u nás, až po takzvané `fio dental`- struna na čistění zubů (velikost viz myšlenková asociace s tloušťkou struny). Další pozoruhodný rys Brazilek je, že jsou naprosto odkomplexované. I ženy poněkud mohutnějšího vzezření neskrývají svoje siluety pod přebytečným množstvím oděvu a možná právě proto vyzařují seduktivní auru, která některým ženám pomatených anoretickým blázněním u nás tolik chybí. Zdaleka největší rozdíl ovšem spočívá v jejich přístupu k mužům. Brazilky vědí co chtějí, vědí co se jim líbí, umí to dát bez ostychu najevo a nemaskují svoje touhy do moderních egoistických stereotypních klišé, které jsme si tak pěkně vytvořili na starém kontinentu. Občas mám pocit, že seriozní vztahy tady lidé začínají řešit až kolem třicítky. Poslední zmínka pro chlapíky, kteří začínají uvažovat, že místo nové plasma televize zakoupí letenku do Brazílie: je jich tady požehnaně a svojí krásou rozhodně můžou konkurovat i tak půvabným ženám, jaké se vidí u nás.

Moje základna v Riu se nachází v hostelu Rio Backpackers, kde dělám tři večery v týdnu za barem a jedno odpoledne na recepci výměnou za postel a snídani zdarma. S úctou mohu prohlásit, že po návratu domů budu mixovat nejlepší caipirinhi z Prahy. Jméno hostelu dokonale vystihuje jeho povahu. Místo je v neustálé rotaci mladých cestovatelů, převážně z Evropy (Anglie, Irsko, Francie, Španělsko), US a Austrálie. Spím ve společném pokoji nejlevnější sorty, tzv.`dorm` a musím se přiznat, že pro mě nebylo nejlehčí vzdát se svého milovaného soukromí a pohodlí a vyměnit je za přebývání na pár metrech čtverečních s partou divochů, kteří odchází a přichází v jakoukoliv denní a především noční hodinu a jejichž prioritou není zrovna pořádek. Jako každá jiná situace i tahle se může stát rutinou a hlavně další obohacující zkušeností. Už vím, že Angláni a Irové jsou největší partymani, hluční týpkové co jsou schopní za jednu noc zaplnit hostel prázdnými plechovkami od piva. Frantíci jsou o dost kulturněji ladění. Sprchují se pravidelněji a umývají po sobě nádobí. Australani a Kiwíci jsou velcí pohodáři. Zatím jsem nepotkal žádného Čecha, což mi nevadí tolik jako fakt, že jsem v žádném baru nepotkal české pivo. Začínám cítit akutní nedostatek našich orosených klenot a chronickou otravu zdejším rádobypivem.

Rio mě v určitém smyslu dost zlenivělo a proto se i docela těším na další část mého putování po téhle zemi velikosti kontinentu. Dopoledne většinou brousím portugalštinu, následuje pláž, seance sportu (běh na pláži a pár sérií na hrazdě) a potom vyrážím do ulic, většinou s nějakým kolegou. Na malování tady nemám nejlepší podmínky, chybí klid, dobré místo a určitým způsobem i motivace. Zatím jsem namaloval jen pár menších maleb, ale až mi skončí `komfort`, poskytovaný několika týdenním pobytem na stejném místě a budu v neustálém přesunu, obávám se, že moje iluze o malování na cestách skončí úplně. To bude příští neděli, kdy odlétám do Salvadoru, odkud se budu přesouvat pořád severním směrem.

Uvědomil jsem si tady několik věcí. Zní to banálně, ale v Čechách si to člověk prostě neuvědomí: nás, lidí, je na světě hodně, hodně moc a velká spousta z nás žije v chudobě a špíně. Konzumujeme a posléze produkujeme příliš odpadu. Ekologické myšlení není na prvním místě a lidem, kteří nemají co jíst a kde spát, jsou nevzdělaní a tudiž nemají žádnou představu o situaci, ve které se naše unavená planetka nachází, se to ani nedá zazlívat. V zemi, která se může chlubit největším pralesním bohatstvím na světě, se pořád spalují kilometry a kilometry čtvereční pralesa každý týden. Všichni tady ví, že jde o černý byznys, který je legalizován vražednou politikou zkorumpovaných a mocí bohatých organizací. Vnímám to už teď, ačkoliv jsem ještě tisíce kilometrů a celý měsíc času od Amazonie. 30.listopadu letím z Fortalezy do Belému, města ležícího u samé delty tohoto přírodního kolosu neuvěřitelného bohatství, poté se vypravím proti proudu Amazonie do samého srdce - Manaus.