Rozlučka s bratříčkem

Po dvou a půl krásných letech soužití s mladším bratrem jsme se minulou sobotu na Vacouverském letišti objali na rozloučenou. Vzlykal jsem jako dítě a slzy jako hráchy se mi hrnuli po tvářích. Cestou zpět na parkoviště jsem pořádně neviděl na cestu. V autě jsem položil hlavu na volant a plakal notnou chvíli, než jsem byl schopen řídit. Dva a půl roku nadějí, které skončily jednou obálkou z imigračního oddělení. Můj pokus sponzorovat ho k získání trvalého pobytu jako rodinného člena nevyšel. Člověk opravdu cítí hloubku pouta k bližnímu až když jej ztratí.

V nejvetší metropoli Britské Kolumbie už žiji přes 4 roky a nejmladší z mých tří bratrů se za mnou vydal v květnu 2012. Poté, co nám umřela maminka a on se rozhodl ukončit dlouhodobý vztah s přítelkyní už ho doma nic moc nedrželo. Vancouver si zamiloval stejně jako já, běhěm pár dní. U mě to byla láska na první pohled, u něj to trvalo o něco déle, ale taková už je Tomova nátura, víc rozvážná než můj vnitřní oheň, který se težko krotí. Koneckonců žádné velké překvapení. Komu by se tady nelíbílo. Jedno z mála měst v severní Americe, kde se dá chodit pěšky a jezdit na kole bez problémů, kde zasnežené hory zdobí horizont z jedné strany a oceán s plážemi ze strany druhé. Neexistuje tu smog a když se povede léto, není nikde líp. Jen sednout na kolo a došlápnout si třebas až k univerzitě UBC, na nudistickou pláž Wreck beach, která je skvostně zasazená mezi skály a strmou zalesněnou stráň. Malý ráj v ruchu velkoměsta, které nemá nádech velkoměsta. Mě osobně na Vancouveru nejvíc fascinují lidé. Směs z celého světa s převážně asijskou příchutí, ačkoliv pár generací nazpět Vancouveru dominovali Evropané. Laskavost a slušné jednání tady platí jako zlaté mince, alespoň mě to tak po několika letech života v Praze a cestování ve čtyřech koutech světa připadlo - jako největší deviza Vancouveru.

O tom, že mě tady vesmír chtěl není pochyb. Jak jsem se sem dostal a jak se mi podařilo získat trvalý pobyt, bych mohl zvěčnit v barvitém a příběhu s poutavými zápletkami, a všem by bylo nad slunce jasné, že můj osud byl naplněn v té slavné chvíli v Hany Bany, když jsem se po třetím pivu rozhodl zaleťet si omrknout Vancouver. Ale dnes píšu o bratrovi.

Stejně jako já jsem tu našel svoji cestu a stal se profesionálním malířem, Tom našel Aikido. Co nejdřív vypadalo jako povrchní zájem spolu s džudem, se postupně vyvinulo v denní praxi, ve spirituální cestu, ve způsob života. Pomalu, respektive rychle, jsem pozoroval, jak mi Aikodo mění bratříčka.

V prosinci 2013 jsme se spolu vydali na cestu po Kalifornii a Mexiku, a zatímco já pokračoval dál 7 měsíců nepřetržité klikaté cesty na 3 kontinentech, Tom se v lednu vrátil do práce. Když jsem v půli července vzlétl z Mongolska, mé poslední poutní destinaci a přistál zpět ve Vancouveru, bratra jsem sotva poznal. Z hošíka plného komplexů a nejistot přede mnou stál chlap, který našel cestu ke svému nitru. Muž, který stojí pevně na zemi, ale nikomu nestojí v cestě. Liská bytost, která ví co má v životě opravdovou cenu a otevírá se cestě s pokorou a údivem, ačkoliv neví, kam ho zavede.

Každý to má jinak, ale já si prošel podobnou proměnou o rok později, dost možná motivonán vnitřní změnou mého bratra, když už jsem nemohl snést jak se mnou zametaly moje touhy a pocity nenaplnění, což vyvrcholilo 5denním sezením v lese v regionu Okanagan, nějakých 350 km od Vancouveru. V mé samotě a tichu jsem se podíval na všechny vrstvy identity, kterou jsem si tak mistrně vytvořil pro fungování v téhle společnosti a s údivem si uvědomil, jak velmi falešná a vzdálená od mé pravé podstaty tato osobnost je. Od té chvíle jsem si s bratrem rozuměl víc.

Ano, moje ego se mnou pořád ještě cloumá, ale už jsem jsem schopen se na něj dívat s láskou a pochopením, místo bezhlavé víry, že tohle jsem přece já a to si musím chránit! Paprsky světla momentů mimo ego se pomalu prodírají mraky, které zastírali celou oblohu mého dosavadního života. Ach jaká úleva jen tak být, a přitom nebýt nic. Necítit potřebu něco dokazovat, něco dosáhnout, něco bránit. Jen tiše dýchat lásku a okouzlení nad dokonalostí stvoření. Najednou bylo vše ok, i když docházely peníze. A uvědomil jsem si, že bratr, kterého jsem celý život sekýroval, protože nebyl dle mých standartů dost rychlý, dost pracovitý, dost drsný a dost nebojácný, je vlastně o světelné roky dále než já v aspektech, které jsou na rozdíl od haraburdí, které bylo důležité pro mě, opravdu důležité. A také se stal jediným člověkem, se kterým si mohu promluvit o všem, co prožívám a přitom si být jist, že nebudu souzen a zároveň budu pochopen.

Tom našel sám sebe. Nevím, co denně prožívá a s čím ještě bojuje, ale vím, že se dokázal posadit u jezírka míru, které máme každý v srdci a pobýt tam dostatečně dlouho, aby prozřel skrz iluzi, ve které se neustále tápeme. Dostatečně dlouho, aby se do toho místa mohl vrátit a vybudovat si s ním krásný vztah. A to pak jde z clověka cítit. Není to jen další hra, další sociální role. Je to energie, která z něj září a energie je jedna z mála věci, která se v tomhle světě nedá zahrát, zfalšovat, skrýt.

Skrze moji vlastní zkušenost v tichu meditace a nekompromisní upřímnosti jsem i já poseděl u tohoto jezírka. Ano, nesedíme tam pořád. Mysl je přece jen geniální mechanismus a způsob jakým bojuje o vlastní přežítí, toť jest v přesvědčení svého nositele, že její problémy jsou reálné a patří mi, a že moje představa o sobě samém a o světě kolem je skálopevná realita, je natolik vštípená do fungování liského psyché, že k jezírku míru a štestí se občas ztratí stezka. Nic ovšem nesmaže prožitek jeho existence. Jak jednou ochutnáš med, víš jak chutná. A to funguje i opačně- dokud ho neochutnáš, žádná literatura, žádné svědectví jiné osoby ti prožitek chuti medu nepřinese. A tisíceré díky stvořiteli, že tomu tak je, že už nic nazastří ten pocit návratu domů, té nádherné vibrace souznění, s místem odkud všichni pocházíme a kam se neustále vracíme.

Je tomu týden, co jsem se rozloučil s mým nejmladším bratrem. Smutek pomalu odplouvá a místo něj se krystalizuje pocit náležitosti. Vše je tak, jak má být v ten správný moment. Dveře nejsou nikdy zavřené a v Thajsku je v dobrých rukou milované osoby. Když zavřu oči, vidím ho před sebou. A to je jen kratičká vzdálenost, kterou mohu překročit v oka mžiku. Doslova.

Buď takový, jaký jsi, jakého tě cítím - pravdivý, odvážný, milující, oddaný a štědrý.

See you soon brohter!