Salvador, černé město Brazílie

Po měsíci a půl v Rio de Janeiro, stráveném v `domácí` pohodičce hostelu Rio backpackers moje zlenivělá osoba konečně zbalila svoje dva bágly (poté co darovala a vyhodila pár věcí, aby se vůbec daly zavřít) a vyrazila na letiště. Po dvou hodinách v limbu (poslední rozlučková noc v Riu mi nedala možnost spánku), který přerušilo jen servírování mini sendviče, který by nebyl k nalezení ani u Popiho, jsem se vytrmácel z letounu na letišti v Salvadoru ve značně unaveném stavu.

Salvador de Bahia, hlavní město státu Bahia, místními často nazýván jen krátce Bahia, v současnosti téměř 3 miliónové město, kde se v roce 1549, spolu se 400 vojáky, 400 kolonizátory a partou mnichů a prostitutek, vylodil Tomé de Souza na rozkaz portugalského království, aby založil první hlavní město této nejdůležitější portugalské kolonie. Salvador zůstal brazilským nejdůležitějším městem celé tři století. První afričtí otroci byli vyloděni roku 1538 a o padesát let později město čítalo 12000 bílých kolonizátorů, 8000 prekonvertovaných indiánů a 4000 černých otroků. Nedalo na sebe dlouho čekat a populace afrických otroků dosáhla výše kolonizátorů a jejich povstání několikrát ohrozilo stabilitu Salvadoru. Salvador zůstal sídlem koloniální vlády až do roku 1763, kdy se kvůli úpadku průmyslu s cukrovou třtinou hlavní město přesunulo do Ria de Janeira.

Rozdíl oproti Riu a jihu Brazílie se dal rozpoznat už na letišti, kde na přivítanou zpívali a hráli tři afrobrazilci v krojích na mě neznámý nástroj, výrazně připomínající zvukový doprovod šamanského rituálu. Poté co jsem s Francouzskými kolegy Heleně a Francois (potkali jsme se v Riu o týden dřív a náhodou jsme vychytali stejný let) vystoupili v historickém centru Pelourinho, rychle jsem pochopil, že šikovné maskovaní za místního, které mi občas prošlo v Riu, tady určitě neklapne. Oficiální statistiky, hovořící o 80% obyvatelstva černé pleti, nelhaly. Byli jsme týpkové nejsvětlejšího odstínů široko daleko a naše bágly taky zrovna nepřispívaly našemu plánu splynutí s okolím, navzdory zkušenému cestovatelskému oku. Útok začal, stejně jako naše statečná defenzíva, až do chvíle, než se za námi zavřely dveře Hostelu de Laranjeiras. Během oněch 200m se nám asi 10 ne zrovna důvěryhodně vypadajících chlapíků snažilo zprostředkovat ubytování, jeden po druhém. Několikrát jsme byli požádání o peníze, v různé škále vynalézavosti a slušnosti. Pokřikování různého druhu nemá cenu počítat.

Dali jsme rychlou sprchu a vyrazili hledat potravu v nejpříznivější možné relaci kvantita/cena, což se nám povedlo docela rychle. Zapadli jsme do self servisu, 10dkg jídla za 1,5reálu a snažili se vybrat jídlo s náležitými proprietami: lehké na váhu, těžké na kalorie. S plnými pupky na ulici rozebíráme kde bysme mohli sehnat acai jako dezert, když v tom se jeden černoušek nalepí na Helenu a bezeslova ji chce začít líbat. Naštěstí pochopil její energické odmítnutí a netrval na dokončení mise. Taky jsem si oddychl, že Francois je raženej flegmatik a celá záležitost sotva změnila frekvenci potahování z jeho cigarety. Pouliční bitka by pro nás asi nedopadla dobře.

Byl jsem KO po včerejší party v Riu, takže jsem se rychle uklidil do relativního klidu hostelu, kde jsem vyfasoval lůžko ve třetí nadzemní řadě, přímo u 4m stropu. Oknem se začaly rozléhat divoké africké rytmy bubnů, jejichž tep ustal až dlouho po půlnoci. Nic, co by ostříleného přespavce v levných noclehárnách mohlo rozhodit.

Následující den jsem se rozloučil s Helene a Francois, kteří zamířili na nedaleký ostrov a vyrazil jsem do města. Centrum Salvadoru se rozděluje na Cidade Alta (`vysoké`) a Cidade Baixa (`nízké`) město. Cidade Alta vyrostla na přírodní plošině, která je oddělená od Cidade Baixa 72m útesem (odtud atraktivnost pro kolonizaci z důvodů výhodného opevnění města). Historické centrum s nádhernými koloniálními stavbami, bohužel často v zanedbaném stavu, se nachází logicky v té vyšší části města. Z hlavního náměstí Praca Municipal je nádherný výhled na zátoku, kde jsou až po horizont roztroušeny obří tankery. Vychutnal jsem si tam jeden západ slunce a stál za to. Útes se dá zdolat buď výtahem Elevador Lacerda, nebo nakloněnou `tramvajovou` drahou Plano Inclinado Goncalves, zdánlivě připomínající dráhu na Petřín, oba prostředky za rozumný poplatek pěti centů.

Cesta místním busem ke kostelu Bomfim (známé poutní místo) byla klasicky exotická. Jízdu jsem zahájil tím, že jsem nastoupil špatnými dveřmi (v Riu se nastupuje vpředu, v Salvadoru vzadu) a řidičem jsem byl odpálkován ke kase na konci busu před upřenými zraky všech cestujících, ale pak už jsem si jen vychutnával jízdu městem nacpaným tržnicemi a krásnými domy z dob minulých, jejichž zanedbalost jim neubrala na kráse. Mobilní prodavači nejrůznějších věcí (počínaje od potřeb k šití, dětských ponožek přes bombony a propiskami konče) postupně nastupovali, přednesli svůj poutavý prodejní slogan a zase vystoupili.

U kostela Bomfim jsem byl doslova obklopen dalšími po prodeji toužícími místními snipery, ačkoliv jsem zdatně kličkoval. Nasadil jsem můj nejkamennějši ksicht a úspěšně se prodral do ticha kostela. Nejčastěji propagované zboží chudými prodavači jsou proužky tenké barevné látky, které vám uváží na zápěstí (pokud nejste dost rychlí, tak je tam máte dřív než stihnete mrknout) a které vám mají splnit přání v moment, jakmile vám po pár týdnech samovolně odpadnou z ruky. Ne, že bych pochyboval o pravdivosti tohoto zvyku, ale nějak se mi do tohoto projektu nechtělo, už tak jsem na sobě na cestách občas nosil víc špinavých části oděvů než se mi zamlouvalo.

Strávil jsem den objevováním města, nechal jsem se ostříhat za 5 reálu a za 5 minut a musím přiznat, že soumrak v Pelourinhu mi učaroval. Z otevřených dveří se ozývaly rytmy bubnů a capoeiry zatímco poslední zbytky rychle ubývajícího denního světla se odrážely na kamenných kostkách strmých ulic a uliček mezi vznešenými pohledy starých domů a kostelů.

V Salvadoru jsem strávil dvě horké noci, druhou v hostelu za poloviční cenu v míň jak polovičním komfortu. Pokoj neměl ventilátor a ihned po zalehnutí se do mě pustila armáda moskytů, nerušená sebemenším závanem vzduchu. Zkoušel jsem tuhle nepříjemnou záležitost statečně ignorovat, ale nic naplat, nakonec jsem musel vytáhnout z báglu moskytiéru a strávit noc spoceny, leč relativně nedobytný v mé pevnosti z bílé sítě.

Poslední dopoledne a část odpoledne jsem prolenošil na pláži Barra (jedna z mála pro turisty ne-nebezpečných pláží), kde se dalo výtečně plavat díky tiché zátoce bez vln. Večer jsem sbalil bágly a vyrazil na autobusák, odkud mi za 2h vyjížděl bus do Recife, hlavní město sousedního státu Pernambuco, cca 12h jízdy na sever, ze kterých nakonec bylo 15. Cesta z centra na autobusák byla totálně zacpaná a dorazil jsem, jako obvykle, akorát na čas. V pohodlí mé sedačky jsem si rozsvítil světlo a než jsem se pustil do Hovorů s Bohem II, tak jsem se pousmál nad těmito intenzívně strávenými třemi dny ve městě, které se vám prostě dostane pod kůži kombinací své krásy, africké kultury a přístupu místních.