Útěk z Venezuely a příjezd do Kolumbie

Nadiafna se prokazala jako vytecny organizator a vyjednavac. Byl to nezvyk sedet v cekarne a hlidat bagly, zatimco Narda (druha varianta jejiho jmena) zjistovala odjezdy spoju do Caracasu a prubezne taktickym vyjednavanim srazela cenu jizdy soukromym autem, jejichz ridici se hala jen hemzila a jeden pres druheho verbovali rozespaly dav cekajici na prvni ranni bus. Tomu rikam spravne ladena venezuelska emancipace, liboval jsem si.

Do Puerto de la Cruz jsme dorazili, po nekonecne jizde od Brazilske hranice, pres nescetne policejni kontroly, jeste za tmy ve 4 rano. Nardin vyjednavaci talent a vrozeny sarm brzy prinesl plody a uz si to ficime rozednivajici se tropickou kopcovitou krajinou smer Caracas, spolu s treti cestujici, brazilkou silnejsi postavy a ponekud nehezke dentatury, kterou Narda uspesne pridala do posadky (z ekonomickych duvodu). Puvodne pozadovanou cenu 100 bolivaru na hlavu Narda bravurne knockoutovala na 45. Pedro zdima ze sveho stroje co to da a vypravi historky ze kterych jde mraz po zadech. Chladnokrevne vrazdy pro par dolaru, nasili na predmestich, nebezpeci kazdodenniho zivota. Koukam na zalesnene kopce ubihajici za oknem a stare americke buicky a chevrolety krizujici nasi cestu a premilam Pablovi slova. Vim, ze neprehani, Venezula je drsna zeme. Cesta me naucila porozovat, mit otevrene oci a byt schopny nasat atmosferu mest a zevrubnou mentalitu obyvatel v relativne kratkem casovem useku. Venezuela bohuzel potvrdila alarmujici informace, ktere jsem ziskal od dalsich poutniku na cestach: celkove nebezpecna, agresivni postoj vuci cizincum neni vyjimecny, politicky rezim nepriznivy... Jakmile vjizdime do oblasti rozlehleho predmesti metropole, doprava je zpomalovana mistnimi pomalovanymi a prevlecenymi do strasidelnych masek, s holemi v rukou, kteri vymahaji po vsech projizdejicich penize. Pedro vysvetluje, ze je to bezna forma privydelku. Nekteri akteri zaujamaji dost agresivni postoj, kdyz nejsou odmeneni.

Puvodne jsem mel v planu zdrzet se par noci, ale v prubehu cesty jsem se postupne utrvdil, ze se pokusim sehnat cestu busem do Kolumbie jeste dnes. Datum hraje proti me, protoze mezi vanocemi a novym rokem cestuje nejvic lidi.

Vrava na autobusaku me malem uzemnila. Tak to je vostry, rikal jsem si v duchu. Hustota a pocet lidi ve zmeti desitek klikatych front na listky byla dech berouci a hluk, ktery generovali jen tezko absorbovatelny. Nebyt Nardy, asi bych te zmeti ukazal zada a vydal se do Kolumbie pesky, ovsem Narda mistrovsky zvlada i tuhle situaci. Po kratsim boji s davem zjistujeme za kolik a v kolik, zadna prepazka lec neakceptuje kreditky a zadny bankomat se nekamaradi s moji kartou z Unicreditbank z Havelsky:) Zbyva smenit mych poslednihc par eur a dolaru, coz znamena dalsi misi, ponevadz ve Venezuele je statem regulovany trh s valuty a dolar na cernem trhu ma dvojnasobnou hodnotu jako oficialni kurz. Narda opet boduje a nachazi obchudek, jehoz majitel mi meni muj drahocenny cash v akceptovatelnem kurzu. Narda by uz mohla byt doma s rodinou, kterou 2 roky, behem svych studii v Chile, nevidela, misto toho se mnou zmatkuje na autobusaku. Konecne je vsechno v suchu a obedvame v nedaleke restauraci. Stridave se myjeme na WC, po dni a pul v buse si konecne zase cistim zuby a citim se opet jako clovek. Smejeme se na sebe a ja vyzvidam vic informaci o samanovi v peruanske djungli, ktereho Narda navstivila a ktery ji pry doslova zmenil zivot. Neverim na nahody. Dochazi mi, ze setkani s Nardou je dalsi ze smerovek, co tak stedre obdrzuji shora. Uz vim, ze i ja se vydam za samanem Donem Juanem. Loucime se obetim, pusou, druhou a dlouhym usmevem. Energie vyzarujici z tehle bytosti me neprestava fascinovat - cistota, radost, dobro, vyrovnanost. Slibujeme si dalsi setkani za par mesicu v Chile a kazdy se vydavame svou cestou.

Chytam misto vedle obezni starsi damy. Fakt, ze zabira nejen svoje, ale i pul mojeho sedadla, se snazi uplatit cokoladou. Coko prijimam, ale jeji teritorialni agresivita me prinejmensim rozladuje. Nas postup ku kolumbijske hranici je opet cejchovany pravidelnymi policejnimi kontrolami. Neda se temer spat, jednou se budim stouchnutim a s hlavni policejni brokovnice pred ocima. `El documento!` Ksakru, vrcim a dnesni noc uz popate predavam muj pas. Nenazval bych to zrovna mym oblibenym zpuposem probuzeni. S blizici se hranici asistent ridice oznamuje, ze vybira 20 bolivares na osobu na uplaceni policie, aby nezastavila bus na hranici, za ucelem nekolikahodinove kontroly zavazadel. Bezny zpusob privydelku zkorumpovane venezuelske ruky zakona. Konecne kyzena hranice zeme zaslibene- Kolumbie. Stojim ve fronte na vystupni razitko na venezuelske imigracni a prichazi posledni nemile prekvapeni na rozloucenou se zemi Huga. Ackoliv me na prepazce pri koupi listku ujistovali, ze vystupni dan je jiz zahrnuta v cene cesty, opak je pravdou a zacinam premitat kde sezenu 42 bolivaru, kdyz posledni lovace padly na uplatek fizlakum. Mam poslenich20 USD v cashi, ktere jsem upenlive schovaval pro pripad extremni nouze. Dochazi mi, ze tahle situace ocividne nastala. Je tu ovsem problem s kurzem. Na imigracnim mi daji za dolar max 2 a pul bolivaru, zatimco opravdova hodnota je pres 4 a pul. Obchazim dav a nabizim dolar za 4. Jeden vycuranek mi nabizi 3, coz odmitam. Nakonec me zachrani ridic busu, s cichem na kseft. Moc dobre vi, ze jeste vydela par dalsich bolivaru navic k sume, kterou si dal bokem z penez vybranych na uplaceni policie.

Fasuju razitko do pasu a definitivne se loucim se zemi Huga. Prvni kroky na kolumbijskem uzemi me vita tropicky dest a bahnita cesta plna kaluzi vedouci ke kolumbijske celnici, citim se ovsem lehky a plny optimismu. O Kolumbii mam pozitivni informace ze zarucenych zdroju, demagogie medii a filmu americke produkce me nemohou zmast ani zastrasit, Kolumbie je raj s pratelskou populaci a pokud se zrovna nerozhodnete chodit sam po horach v nebezpecnem uzemi, neni se ceho bat! Doba, kdy v Kolumbii vladla narkomafie skoncila uz v devadesatych letech.

Potreti menim bus, tentokrat jde opravdu o historicky vehikl s nalezitym komfortem: 60 stupnu v prepravnim prostoru, rozbite sedacky a ulicka zahazena zavazadly, ktere se nevlezly jinam. Potim se na na moji krehke sedacce v predposledni rade a snazim se ignorovat hlasity stekot hystericke zeny pokrocileho veku, ovladajici prostor za mnou, ktera se nejdriv hada s posadkou kvuli zachazeni s jejim megakufrem a potom, patrne kvuli treninku na mistrostvi sveta histerek, se svou spolucestujici na hluboce zajimave tema: spala jsem nebo ne? A proc jsi me ksakru narkla, ze jsem spala???

Vedle me sedi zpoceny strejda, ze ktereho tahne alkohol zajimave vune a podrimuje. Ne ze ja sam bych zrovna vonel. Je treba pochopit, ze jsem spal tri po sobe jdouci noci v buse a tohle je muj treti den v tropickem vedru ve stejnem prepravnim prostredku: preplnenem a bez klimatizace. Mohl bych zfleku natocit reklamu na gilette! Ha ha, asi by si ji nikdo nekoupil. Uplacim strejdu jablkem a taham z neho informace o mestech na pobrezi karibiku. Je docela sdilny, ziskavam to, co cestovatel potrebuje zdaleka nejvice: precizni lokalni informace! Zastavujeme v Santa Marte, strejda se louci a histerka spousti dalsi krizovku, protoze uz 8 minut nervala, ale ja uz pocitam kilometry do meho cile. Za hodku a nejake drobne vystupuji s usmevem sirokym jak rohlik, po tridennim bus maratonu, nevonav lec stasten, v Barranquille. Slunce pece, holky jsou krasny (a to mam za sebou vic jak tri mesice v Brazilii!) a policista mi velmi privetive vysvetluje spojeni srandovne vypadajici minibusikem do centra, co vic bych si mohl prat! Na svete je proste bajecne.

P.S.: S Nardou jsem se opravdu v Chile setkal. Velmi prijemna zalezitost! To uz jsem za sebou mel Peru, Bolivii, Paraguay a nejjiznejsi cast jihoamerickeho kontinentu: Argentinskou Patagonii.

Já s Nardou, mým venezuelským andělem strážným

Pohled z autobusáku v Caracasu

Ne, to není vtip. Za 16 litrů benzínu 1 a půl bolivaru

Bohužel benzín je jediná levná věc ve Venezuele, ceny jídla jsou poměrně vysoké