Z Nepálu do Vašich srdcí

Tento blog věnuji všem mým českým čtenářům. Dlužím vám to za vaši přízeň a za přespříliš času bez jediného řádku napsaného česky mojí rukou. Předem se omlouvám za hrubky, přeci je to jen už přes rok co jsem nepublikoval nic v mé mateřštině (jak překrásné a velmi české slovo, snad jsem v něm nezachyboval!).

Svíčka v temném pokoji pomalu dohořívá a baterie mého laptopu je na 40 procentech. Elektřinu vypnuli před dvěma hodinami, poté co ji na 2 hodiny zapli. Jedno z kouzel Nepálu-černých hodinek není nikdy nedostatek. Dnes cestou do Pokhary, jen co jsme nechali Kathmandu v prachu cesty za naším ukodrcaným autobusem, se obloha zatáhla těžkými mraky slibujícími kýžený déšť. Toužebně jsem sledoval zamračený horizont nad zelenými horami a tiše se modlil za pořádný liják, který už tak dlouho nesvlažil mou tropy zprahlou kostru a zaprášenou matičku zem kolem. Při obědové zastávce, dvě hodiny od Pokhary, začly padat první kapky a oblohou dokonce zazářil osamocený blesk. Bez varování se mi najednou nahrnuly slzy do očí. Bouřka mi přemítla v rychlém sledu sekvenci nádherných chvil z toulek v přírodě mého dětství. Znovu jsem se viděl schouleného ve skrýši u kmene stromu zatímco se na listy podrostu kolem mě hlasitě rozpleskávaly velké kapky, které stékaly z listů deštěm přesycené koruny velikána nade mnou. Opět jsem cítil provzazce lijáku na mém chlapeckém těle, zatímco jsem kráčel sám po jedné z mnoha stezek, které jsem tak miloval. A opět jsem se viděl ukrytého pod mostem přes Mlýnský potok, fascinovaně sledujíc smršť lijáku bombardujícího hladinu řeky, vlhkost a nádech životem překypující zeleně tak hmatatelná, jakoby protékala samotnou vůní vzduchu. Viděl jsem naši zahradu a dvůr a maminku, jak nám vaří nedělní oběd, svolává nás a čeká až se všichni čtyři bratři sejdeme u stolu ze všech možných koutů našeho rozlehlého království. Vzpomínky na ni ještě pořád bolí. Tuhle bolest snad ani čas nezahojí. Tolikrát jsem tě zanedbal a potom tě nechal odejít bez rozloučení, na opačném konci Země...odpusť mi prosím, neboť sám sobě si odpustit nedokážu.

Tyhle chvíle jsem viděl a cítil s takovou jasností, jakoby jsem je prožil minulý týden. A vyhnout se smutku z pádění času, který nejen že pádí, ale zrychluje, jako rostoucí řeka zahnaná do zužujícího se koryta, bylo v tuhle chvíli zcela nemožné. Kam se podělo mé dětství a můj bezstarostný život pod rodinnou střechou? Nenávratně zmizelo za tisíce mil trmácení se klikatými cestami, přes hory a oceány a zkušenosti, které ze mě udělali cizince pro mé nejbližší a vagabunda pro mě samotného, sledujícího přibývající vrásky s každou další zákrutou nepoznaných zemí. A motor touhy poznávat a hnát se dál, i za tu nejvyšší cenu samoty, tiše klape dál, neutuchajíc, zásobován z hluboké túně, která stéká z poraněné kůry mého srdce, tiše, po kořenech dolů.

Dnes po západu slunce jsem kráčel kolem břehu jezera Phewa. Žáby pěly svoji noční píseň a světlušky při ní tančily. Celé houfy. Moje srdce zpívalo a tancovalo s nimy, naplněné radostí. Tma mě zahalovala jako černý semiš, zatímco jsem kráčel příjemně unavený po té prašivé cestě a s každým krokem jsem cítil intenzivní pocit vděčnosti za vše, co mi bylo dáno. Výstup na Sarangkot a výhled na jezero byl příčinou mého euforického stavu, jak už to tak bývá po pořádném výšlapu v krásné přírodě. Vyrazil jsem z Pokhary pozdě, kolem půl 4té odpoledne, tak jsem si musel dát pořádně do těla, abych stihl dosáhnout vrchol a poté strmou cestu zpět po kamenných nepravidelných schodech, jejíž část vede lesem, ještě za světla. Stálo to za to. Zpocený jsem zíral na panorama kolem, vítr mě hladil po tváři jako za odměnu, a ačkoliv Himaláje byly schované v mlze, rozhled na údolí s jezerem jako stříbrnou slzou skanutou z nebe uvíznutou v sevření okolních hor byl dechberoucí. Mrak zakrývající zapadající slunce, skrze který planul půlkruh zářících paprsků, byl poslední pozdrav této části světa, před láskyplným úsvitem u protinožců, další z moře důkazů naší privilegovanosti, který bude přehlédnut v oceánu spěchu a nesmyslných ambic.

Tiše jsem stál, pot příjemně chládl na mé kůži a srdce mi silně bušilo. Věděl jsem, že jsem byl a každý den jsem požehnán přehršlí darů, jež by se nedaly zaplatit zlatem celého světa, mým tělem počínaje. Uvědomoval jsem si neskutečnou sílu možnosti svobodné volby v každé situaci, na každé životní křižovatce, která mě dovedla až sem. Volby mezi láskou a záští, která ze mě dělá člověka, jaký jsem, volby mezi nečinností a činem, která ovlivňuje a inspiruje lidi, kteří zkříží mou cestu. Celé moje bytí vibrovalo energií překypující lásky k světu. Zelený lusk fazolí a malé rajčátka, které jsem si přinesl, chutnaly nebesky. Nabídl jsem usměvavé Nepálské ženě z mé hostiny. Vybrala si mrkev, tak jsme oba usměvavě chroustali, bez potřeby komentáře.

Moje současná cesta kolem světa se podstatně liší od té, kterou jsem zrealizoval v roce 2008-2010. Navštívil jsem nové země a už nehledám stejné věci. Dominující touha dobývat a "prožitkově se ukájet" se částečně transformovala do aktivity pozorovací. Říkám částečně, protože vím, že ještě pořád má slovo mého ega velkou váhu, ačkoliv už nemusím vyšplhat každý vrchol na dosah, vidět všechny slavné chrámy v okolí a usilovat o společnost všech překrásných žen, které sdílí můj prostor. Uvědomil jsem si, že první krok k seberealizaci mého potenciálu štastného a naplněného života je právě uvědomění, že nejsem ego a nejsem mysl, nýbrž ten v pozadí, kdo se buď s těmito entitami identifikuje, nebo začně pozorovat a vybírat si vlastní reakci s odstupem a uvážením.

Ještě pořád žiju rychle, ale už nejedu na plný plyn. Situací, kdy se místo křečovitého usilování o utěšení neutišitelného posadím a pokochám se tím, co mi daný okamžik nabízí, přibývá, k mé veliké radosti. Nečekané zvraty, ztráty a překážky už neberu jako trest, ale jako znamení o nutnosti změny směru či zpomalení a naslouchání. Jsem otevřený změnám, vlastně je vítám. A jakby ne! Ten kdo cestuje ví, že změna tvoří velkou část cesty, ne-li její primordiální účel...

Je konec března a jsem zhruba v půli cesty, kterou jsem zahájil v půlce prosince 2012. Mám za sebou Kalifornii, Mexiko, převážnou část Střední Ameriky, Kolumbii a Ekvádor. V Asii jsem tentokrát zavítal do Myanmaru (Burma), zpět do Thajska a poprvé do Nepálu, kde mě zítra čeká můj poslední den v této fantastické zemi, než překročím hranice do matičky Indie. Irán, Turecko, Srí Lanka, Vietnam, Čína a Mongolsko tvoří drohou polovinu mé trasy, tedy pokud se nic nezmění. Z Mongolska se vrátím do Vancouveru, kde na mě doufám bude čekat nový ateliér. Inspirace mi nechybí a počítám, že než se vrátím, budu jí doslova přetékat.

To je další veliký rozdíl oproti mé první cestě před 5ti lety. Teď už je pro mě doma Kanada. Když myslím na návrat domů, myslím na Vancouver. Silný vztah s domovem jsem ztratil už v mládí, po 6ti letech ve Francii, ale poté co se před rokem nejmladší bráška přestěhoval za mnou do Kanady a maminka už na nás nečeká v Olomouci, ale v domově prapůvodním, který nemá vlajku, hymnu ani politický režim, cítím k mé rodné zemi čím dál slabší pouto.

Cestování mi dává příležitost paralelního poznávání. Čím víc zemí a kultur procestuji, tím víc poznávám sám sebe a vnímám lidstvo jako celek a součást něčeho nepředstavitelně velikého, co jde za hranice států a za hranice Země, oproti věčně se strachující falešné iluze odděleného "já". Cestování mi ukázalo, že rozdíly mezi lidmi a národy jsou jako rozdíly mezi vlnami na povrchu oceánu. Jsme vlny a každá jedinečná ve své vlastní kráse, ano, ovšem naše podstata je oceán. Ve světle každých očí, v radosti a smíchu, v každém laskavém gestu od cizince a i v našem utrpení, mluví univerzální jazyk, naše lidská mateřština, neposkvrněná náboženstvím, kastou, rasou, sociálním statusem a politickým příslušentvím. Naše rozmanitost není důvod k stavění bariér ani k usilování o nesmyslné globalizační tendence, které nedávají sílu nám, nýbrž ji přidávájí už tak přespříliš mocným korporacím, jejichž cíl není a nikdy nebude zlepšení životních podmínek chudých a zachování přírodního bohatství. Naše rozmanitost je důvod k oslavě a k vzájemnému respektu, protože není na povrchu Země kultury, od které bychom se neměli co naučit, nechat se inspirovat, radovat se.

V tomto vesmíru neexistuje náhod. Kdo věří na náhody, věří v chaos, který je jednoduše nepřítomen v dokonalých souvislostech přírody, jejíž jsme nedílnou součástí. V tomto vesmíru není náhod, a není ani náhoda, že nemluvíme všichni stejnou řečí, nemáme stejné zevnější rysy a nemodlíme se ke stejnému bohu. Účel nemusí být racionálně pochopen jako podmínka ke štestí a radosti. Stačí vědět, že světlo je jen jedno, ale lamp je mnoho.

Jedno světlo, mnoho lamp.

Namaste.

P.S. Pokud se vám líbí moje články, napište mi o čem chcete, abych napsal a já se vám rád pokusím vyhovět. Ptejte se na cokoliv, komentujte o čemkoliv, ktitizujte bez zábran, je-li ve vašem srdci klid. Brzy na čtenou!