Papoušci a vodopády Iguazu

Komentář autora:

Skvostné vodopády Iguazu na Argentinsko-Brazilské hranici jsem navštívíl už dvakrát s odstupem jednoho roku. Podruhé, ačkoliv ve stejné roční období, bylo znatelně méně vody a já chci věřit, že jde o normální věc. Stává se ze mě `ekologický skeptik` a sleduji nemilé přírodní výkyvy s rostoucími obavami... Nedlouho po mé druhé návštěvě mě čekala další rána. Orientační tabule porovnání světových vodopádů v Národním parku Cataratas de Iguazu zmiňovala vodopády Sete quedas v Brazílii s neuvěřitelným průtokem. Rozhodl jsem se je spatřit, tak jsem zadal do vyhledávače jejich jméno a začal se těšit na nádhernou podívanou. Ne, neuvidím je, dost možná nikdy, tedy pokud někdo neodpálí Brazilsko-Paraguayské monstrum Itaipu, vodní elekrárnu zastrašujících rozměrů. Uzavření uměle vykopaného odvodňovacího ramene řeky Paraná, 18. října 1982, začalo pomalu ale jistě pohřbívat jeden z divů světa, Národní park de Sete Qudas,

spolu s 1300km2 jedinečného ekosystému a městečka pyšnící se historií staletí, do stagnujících vod jezera Itaipu, způsobující malou ekologickou katastrofu, ututlanou v jásotu `pokroku`. Po tisíciletí dunělo Sete Quedas neustávající ódu Stvořiteli, jako poděkování za svou krásu, kterou člověk zničil během pár pilných let.

Brazilský básník Carlos Drummond de Andrade složil k této příležitosti smutnou báseň, jejíž poslední sloku přikládám a volně překládám. Je mi smutno.

Sete quedas por nós passaram,<br />e não soubemos, ah, não soubemos amá-las,<br />e todas sete foram mortas,<br />e todas sete somem no ar,<br />sete fantasmas, sete crimes<br />dos vivos golpeando a vida<br />que nunca mais renascerá<br />

Sedm vodopádů prošlo skrze nás,<br />a neuměli jsme, ach ne, neuměli jsme je milovat,<br />a všech sedm jich zemřelo,<br />a všech sedm se rozplynulo,<br />sedm přízraků, sedm zločinů,<br />živých zasazujících ránu životu,<br />který už nikdy nevstane z mrtvých.

Informace o obrazu Papoušci a vodopády Iguazu:

Vaše názory na obraz Papoušci a vodopády Iguazu: